Podívejte se na něj. Je celý mokrý a prochladlý. Řádně naštvaný. A vysoký čtyři couly.

Koš na odpadky byl obvykle dobrým revírem, i v zimě. Často se tam našlo pár studených hranolků zapomenutých v obalu, někdy dokonce kuřecí kostička. Jednou nebo dvakrát taky krysa. To byl vážně vydařený den, když tam naposledy našel krysu — vystačili s ní týden. Potíž byla v tom, že už třetí den můžete mít krysy až po krk. Po třetím soustu určitě.

Masklin měl před sebou výhled na parkoviště nákladních aut.

A už tady bylo, přijelo přesně na čas, rozstřikovalo louže a brzdy zaskřípěly, když se zastavilo.

Pozoroval to nákladní auto poslední čtyři neděle, přijíždělo vždycky v úterý a ve čtvrtek ráno. Pečlivě si spočítal, na jak dlouho řidič zastaví.

Měli přesně tři minuty. Pro noma je to víc než půlhodina. Prohrabal se mastnými papíry, vyskočil z koše a utíkal ke křoví na kraji parku, kde čekali Grimma a staří.

„Je tady,“ řekl. „Jdeme!“

Zvedli se, hekali a hudrovali. Tucetkrát to s nimi probral. Věděl, že křik s nimi nic nesvede. Jenom znervózní a splaší se a pak budou hudrovat ještě víc. Nadávali na studené hranolky, i když jim je Grimma ohřála. Remcali nad krysou. Vážně uvažoval, že odejde sám, ale nedokázal to. Potřebovali ho. Potřebovali mít někoho na hudrování.

Ale šli moc pomalu. Měl slzy na krajíčku.

Místo toho se obrátil ke Grimmě.

„Tak pojď“ sykl. „Pošťouchni je nebo něco. Jakživi sebou nehnou!“

Pleskla ho přes ruku.

„Mají strach,“ řekla. „Jen běž. Já je vytáhnu.“

Na dohady nebyl čas. Masklin utíkal zpátky přes rozmoklé bláto parku a sundával z ramene lano s kotvičkou. Trvalo mu týden, než si vyrobil hák z kusu drátu vyškubnutého z plotu, a cvičil si to celé dny; když dobíhal ke kolu nákladního auta, už lano roztáčel nad hlavou.