„Ano,“ přidal se Dorcas. „V Obchoďáku měli takové karty s obrázky. Pokaždé, když nastal Vánoční trh. Sníh známe. Jiskří.“

„Nezapomeň na drozdy,“ přitakal Gurder.

„Vlastně je to ještě něco jiného,“ začal Masklin.

Dorcas ho umlčel mávnutím. „Já myslím, že si nemusíme dělat starosti. Jsme dobře zanorovaní, zásoby potravin vypadají uspokojivě, a víme, kam jít pro další, když bude potřeba. Nemá-li ještě někdo něco, proč tu schůzi neuzavřeme?“

Všechno šlo dobře. Nebo přinejmenším ne tak špatně.

I když, mezi rozličnými familiemi bylo pořád množství hašteření a hádek, ale to už je ta nomská povaha. Proto si ustavili Radu, která předstírala jakousi činnost.

Nomové se hádali rádi. Rada řidičů alespoň měla smysl; mohli se hádat bez toho, že by jeden druhého uhodil.

Stejně to bylo k smíchu. Tam v obchodním domě řídily běh věcí velké familie z oddělení. Ale teď se všechny familie promíchaly, a v lomu stejně žádná oddělení nebyla. Jenže nomové téměř instinktivně milovali hierarchii. Svět byl vždy spořádaně rozdělen na ty, kteří říkají, co se má dělat, a na ty, kteří to provádějí. A tak se zvláštním způsobem vynořila nová skupina vůdců.

Řidiči.

Záleželo na tom, kde jste se nacházeli během Velké Jízdy. Pokud jste byli mezi těmi v kabině nákladního auta, pak jste byli Řidiči. Všichni ostatní byli jenom Pasažéři. Příliš se o tom nemluvilo. Nebylo to oficiální nebo tak nějak. Nicméně převážná část nomského plemene cítila, že každý, kdo dopravil Náklaďák až sem, je osoba, která ví, co dělá.

Být Řidičem nemusela být nutně ohromná legrace.

Loni, než našli Obchoďák, musel Masklin lovit celé dny. Teď lovil, jen když se mu chtělo; mladší nomové z Obchoďáku lov milovali a viditelně nebylo správné, aby se toho zúčastňoval nějaký Řidič. Vykopávali brambory a blízké pole jim dalo bohatou sklizeň zrna i poté, co ho sklidily stroje. Masklin by byl raději, kdyby si pěstovali potraviny sami, ale nomové zřejmě neměli fortel na pěstování obilí na kamenité půdě lomu. Ale měli co jíst, a to bylo hlavní.