TVOŘ, ANIŽ BYS BOŘIL! — taková je základní premisa Monokosmu.

Monokosmos nemůže jinak než považovat svou cestu vývoje a svůj modus vivendi za jedině správné a možné. Představa rozrůzněných rozumů, které ještě nedozrály k tomu, aby se k němu mohly připojit, v něm vyvolává bolest a zoufalství. Je nucen čekat, dokud rozum v rámci evoluce prvního řádu nepokročí do stadia celoplanetární pospolitosti. Protože teprve za tohoto předpokladu lze započít se zásahy do biostruktury, jejichž smyslem je příprava nositele rozumu na přechod k monokosmickému organismu Poutníka. Protože zásah Poutníků do osudu rozpolcených civilizací k ničemu dobrému vést nemůže.

Je tu jedna pozoruhodně mnohoznačná situace: Když věc domyslíme do důsledku, pozemští progresoři, vyslaní ke skomírajícím civilizacím, se snaží urychlit historický proces především vytvářením dokonalejších sociálních struktur. A tím de facto vytvářejí nové zásoby výchozího materiálu pro budoucí rozvoj Monokosmu.

Dnes známe tři civilizace, které se považují za úspěšné a zdárné.

Leoniďané: Civilizace je to bezesporu prastará (její věk odhaduji minimálně na 300 000 let, ať si nebožtík Pak Hin tvrdil co chtěl). Jde o klasický příklad tzv. „pomalé civilizace“, která ustrnula na stupni harmonie s přírodou.

Tagořané: Planetární komunita, vyznačující se hypertrofovanou prozíravostí. Tři čtvrtiny veškerých existujících kapacit soustřeďují na studium a předcházení škodlivým důsledkům, které mohou vyplynout ze zásadního objevu, nového vynálezu, netradiční technologie a podobně. Tato civilizace nám připadá zvláštní jen proto, že nejsme schopni pochopit, jak nesmírně zajímavá a podnětná může být prevence neblahých následků, jakou záplavu intelektuální a pocitové rozkoše nám poskytuje. Brzdit pokrok je stejně strhující jako snaha takový proces vytvářet — vše závisí jen na filozofických východiscích a na výchově. Výsledkem takového uvažování je výhradně veřejná doprava, neexistence letecké techniky a dokonale rozvinutá kabelová komunikační síť.