Toivo Glumov mi nejnápadněji připomínal Mexikána Riveru. Na mysli mám čítankovou povídku Jacka Londona. Z dvacátého století. Nebo možná z devatenáctého, už si přesně nevzpomínám.

Původním povoláním byl Toivo Glumov progresor. Odborníci na tuto oblast lidského konání mi sdělili, že z něj mohl vyrůst progresor světové extratřídy. Progresorské eso. Měl k tomu ty nejlepší předpoklady. Skvěle se ovládal, byl to muž kromobyčejně chladnokrevný, se vzácně bleskovou reakcí, a navíc to byl rozený herec a mistr improvizace. Jenže zhruba po třech letech progresorské práce si bez sebemenšího zjevného důvodu zažádal do výslužby a vrátil se na Zemi. Sotva prošel rekondiční kúrou, napojil se na VCI a bez většího úsilí dospěl k závěru, že jedinou organizací na naší planetě, která by mohla mít něco společného s jeho novými životními cíli, je Komkon-2.

Poprvé jsem ho spatřil v prosinci čtyřiadevadesátého roku; sršel mrazivým odhodláním znovu a znovu odpovídat na mé otázky, proč právě on, takový dokonale zdravý a všemožně podporovaný příslib, najednou opustí svou práci, dosavadní patrony i kamarády, boří pečlivě připravené osobní plány a hatí naděje, které se do něho všeobecně vkládaly… Na nic takového jsem se ho samosebou neptal. Vlastně mě ani nezajímalo, proč už nechce být progresorem. Spíš mi vrtalo hlavou, proč zničehonic zamířil ke kontraprogresorům, dá-li se to tak říct.

Jeho odpověď se mi zaryla hluboko do paměti. Proti mysli je mu sama myšlenka progresorství. Pokud na tom netrvám, nerad by se obíral podrobnostmi. Je prostě progresor, který má k progresorství jednoznačně negativní vztah. A tam (ukázal palcem přes rameno) ho cele opanovala jedna veletriviální představa: zatímco on, mávaje kordem, hopká po kočičích hlavách arkanarských náměstí, tady (píchl si ukazovákem pod nohy) si to nějaký čiperka v módním duhově zbarveném pláštíku a s metavizírkou přes rameno vykračuje po náměstích řekněme dnešního Sverdlovska.