I necvičené oko by v podobné situaci hravě postřehlo, že patří na katolíka, jehož katolicismus jde mnohem dál než papežův — v tomto případě můj. Tak jsem ho bez dlouhých průtahů přijal do oddělení a nasadil na téma Návštěva staré dámy.
Byl to perfektní pracovník. Energický, iniciativní, neznající únavy. A měl ještě jednu vlastnost, v jeho věku velmi Vzácnou — neúspěchy ho nepřipravovaly o elán a chuť do práce. Negativní výsledky pro něj neexistovaly. A co víc, negativní poznatky pátrání mu dělaly stejnou radost jako ty tolik vzácné pozitivní. Jako by se hned od počátku smířil s tím, že za jeho života se stejně na nic určitého nenarazí, a uměl těžit profesionální uspokojení ze samotné (často dosti nudné) procedury analytického rozboru i MU podezření téměř nevyvolávajících. Výtečné bylo i to, že mí ostřílení spolupracovníci Gríša Serosovin, Sandro Mtbevari, Andrjuša Kikin a další se díky jeho přítomnosti v oddělení jaksi ukáznili, přestali šaškovat, viditelně polevili v planém ironizování, zato přidali na věcnosti, a ne že by si z něj snad přímo brali příklad — o tom nemohlo být ani řeči, byl pro ně příliš mladý a příliš neopeřený — ale jako by je nakazil svou seriózností, zdravou zažraností do tématu, a nejvíc je, myslím, vždy ohromovala ona těžká nenávist vůči objektu jeho práce, která doslova prýštila ze všech pórů jeho těla a jíž oni sami byli dokonale prosti. Jednou jsem se jen tak mezi řečí zmínil před Gríšou Serosovinem o snědém chlapci Riverovi a brzy nato jsem zjistil, že všichni tuto Londonovu povídku vyhledali a přečetli si ji.