Tímto tedy přináším na piedestal Vaší ctěné pozornosti jakousi stručnou anotaci své nové knihy, již hodlám nazvat „Monokosmos: Vrchol, nebo první krok? Poznámky k evoluci evoluce“. l tentokrát musím trvat na svém počátečním konstatování, že nemám čas ani chuť opatřovat své základní teze nějakým podrobnějším komentářem. Mohu Vás však ujistit, že každou z těchto tezí lze již dnes podpořit svrchovaně zevrubným důkazovým aparátem, takže pokud by Vás mé úvahy přiměly k jakýmkoli dalším dotazům, milerád Vám je zodpovím. (Mimochodem, nejsem s to zdržet se připomínky, že Vaše rozhodnutí obrátit se s, žádostí o konzultaci na mne bylo možná prvním a zatím opravdu jediným opravdu veřejně prospěšným aktem Vaší organizace za celou dobu její existence.).
Tak tedy: MONOKOSMOS.
Jakýkoli rozum, ať už technologický, rousseauovský či dokonce gerontokratický, prochází v procesu evoluce prvního řádu cestou od maximální rozrůzněnosti (brutalita, vzájemná nevraživost, ubohost emotivního rejstříku, všeobjímající nedůvěra) ke stavu maximální jednoty myslitelné za předpokladu plného uchování lidské individuality (vzájemná přízeň, vysoká kultura mezilidských vztahů, altruismus, nespokojování se s dosaženým). Tento proces je řízen zákony biologickými, biosociálními a specificky sociálními. Je velmi dobře prostudován a pro nás je ve zkoumaném případě zajímavý jen potud, že nás inspiruje k otázce: Ale co dál? Když ponecháme stranou romantické trylkování teoretiků vertikálního pokroku, nacházíme pro každý Rozum jen dvě reálné, leč jednoznačně protichůdné eventuality. Buď stagnace, sebeuspokojení, egocentrismus, ztráta zájmu o svět jako takový. Nebo pak vykročení po cestě evoluce druhého řádu, po cestě evoluce plánované a řízené, po cestě vedoucí k Monokosmu.