Alkohol tuhle diplomatickou roklinu překrásně přemostil. Lord Vetinari občas pozval arcikancléře do paláce na hlt něčeho dobrého k pití. A arcikancléř samozřejmě vždycky šel, protože by bylo nespolečenské nejít. Každý chápal, jak se věci mají, a každý se snažil chovat co nejlépe, a tím se vyhnuli jak občanským nepokojům, tak znečištěnému koberci.

Bylo překrásné odpoledne. Lord Vetinari seděl v palácové zahradě a s mírně dotčeným výrazem pozoroval motýly. Ve způsobu, jakým bezcílně poletovali sem a tam a tak nějak nevýnosně si užívali života, nacházel něco mírně odpudivého.

Zvedl hlavu.

„Ach, to jste vy, arcikancléři,“ usmál se. „Rád vás vidím. Sedněte si. Doufám, že se vám daří?“

„Ale samozřejmě,“ přikývl Vzoromil Výsměšek. „A co vy? Zdravíčko slouží?“

„Nikdy to nebylo lepší. A to počasí! To se nám udělalo krásně, co?“

„No, včera byl opravdu nádherný den.“

„A říkali mi, že zítřek bude ještě pěknější.“

„No, neškodilo by, kdyby to nějaký ten den vydrželo, že?“

„To máte pravdu.“

„Tak, tak.“

„Hm.“

„Ba, ba.“

Chvíli pozorovali motýly. Pak přišel majordomus a přinesl chlazené nápoje.

„A co oni to vlastně doopravdy s těmi květinami dělají?“ zeptal se Vetinari.

„Prosím?“

Patricij pokrčil rameny. „To nic. To nebylo nic důležitého. Ale když už jste tady, arcikancléři, rád bych s vámi probral něco důležitějšího. Jsem si jist, že je to skutečně velmi neodkladná záležitost. Víte, napadlo mě, jestli byste mi laskavě nemohl říci jednu věc: Kdo je Velký mág?“

Výsměšek se na chvíli zamyslel.

„No, mohl by to být děkan,“ odpověděl nakonec. „Ten váží určitě přes sto třicet kilo.“

„Víte, nějak podvědomě cítím, že to není ta správná odpověď,“ zavrtěl hlavou lord Vetinari. „Vzhledem ke kontextu jsem nabyl přesvědčení, že se myslí ‚nejlepší‘.“