„V tom případě to asi děkan nebude,“ připustil arcikancléř.

Lord Vetinari se pokusil vybavit si profesory Neviditelné univerzity. Před duševním zrakem se mu objevila skupina kulatých útvarů se špičatými klobouky nahoře.

„Podle souvislostí to skutečně nemůže být děkan,“ opakoval lord Vetinari.

„A… ehm…, o jakých souvislostech se to tady mluví?“ nadhodil Výsměšek.

Patricij se chopil své hůlky a vstal.

„Pojďte se mnou,“ řekl. „Myslím, že bude lepší, když se na to podíváte sám. Je to velmi nepříjemná záležitost.“

Cestou za Patricijem se Výsměšek se zájmem rozhlížel. Nemíval často příležitost prohlédnout si zblízka zahrady, které byly ve všech známých příručkách o zahradách a zahradničení uváděny pod hlavičkou „Odstrašující příklady“ nebo „Jak to nedělat“.

Rozkládaly se právě tady a pravdivější vyjádření skutečnosti bychom těžko hledali díky proslulému, nebo spíše notoricky nechvalně proslulému zahradnímu architektu a všestrannému vynálezci Zatracenému Hlupci Johnsonovi, jehož roztržitost a naprostá indolence v základních matematických úkonech mimo jiné způsobily, že každý krok tady byl smrtelně nebezpečný. Jeho génius… nuže, alespoň jak tomu Výsměšek rozuměl, jeho génius byl přímo opakem onoho génia, který vytvářel zemní práce, jež sice tajně a nenápadně, ale s úžasnou silou klepou na vaše estetické cítění a lahodí oku.

Nikdo si nebyl jist, na co bušily práce Zatraceného Hlupce, ale sluneční hodiny čas od času vybuchovaly, šílené dlažby pěšin už dávno spáchaly sebevraždu a bylo známo, že zahradní nábytek z kovaného železa se při třech příležitostech roztekl.

Patricij vedl svého hosta branou do čehosi, co vypadalo jako holubník. Tam se vzhůru točily rozskřípané dřevěné schody. Ve stínu se nadouvalo a povrkávalo několik nezničitelných a dravých ankh-morporských holubů.

„Co to je?“ zeptal se Výsměšek, pod nímž schody sténaly a praskaly.