Patricij vytáhl z kapsy klíč. „Pokud jsem to pochopil, tak pan Johnson tohle naplánoval jako úl,“ odpověděl. „Jenže vzhledem k tomu, že jsme nikde neobjevili třímetrové včely, využili jsme to jinak.“

Odemkl dveře do velké čtvercové místnosti s nezaskleným oknem v každé stěně. Všechny otvory byly opatřeny lehkou dřevěnou konstrukcí se zvonkem na pružině. Bylo jasné, že pokud by se do místnosti protáhlo něco většího než vrabec, zvonek by se rozezněl.

Ve středu místnosti byl stůl a na něm seděl největší pták, jakého kdy Výsměšek viděl. Opeřenec se otočil a vrhl na něj pohled žlutého oka podobného korálku.

Patricij sáhl do kapsy a vytáhl sklenici ančoviček. „Tenhle nás zastihl opravdu nepřipravené,“ řekl omluvným tónem. „Od chvíle, kdy přišla poslední zpráva, snad uběhlo deset let. Tenkrát jsme mívali pro takové případy u ledu pár čerstvých makrel.“

„Není to Nepostižitelný albatros?“ prohlížel si ptáka se zájmem Výsměšek.

„Samozřejmě,“ přikývl lord Vetinari. „A je dokonale cvičený. Dnes večer se vydá na zpáteční cestu. Skoro deset tisíc kilometrů na jednu sklenici ančoviček a láhev rybího tuku, který můj tajemník Važuzel našel v kuchyních. Úžasné.“

„Promiňte,“ neudržel se arcikancléř, „vrací se kam?“

Lord Vetinari se k němu otočil a podíval se mu přímo do tváře.

„V žádném případě, a to zdůrazňuji, nikoliv na Vyvažovací světadíl,“ odpověděl. „Tohle není jeden z těch ptáků, které Agateánská říše, kterou my známe spíše pod naším jménem Achátová, používá k poštovním účelům. Je přece všeobecně známo, že s tou tajemnou zemí nemáme žádné styky. A tenhle pták není první, který sem znovu dorazil po mnoha letech, a nepřinesl zvláštní a podivnou zprávu. Vyslovil jsem se dostatečně jasně?“

„Ne.“

„Výborně.“

„Takže tohle není albatros.“

Patricij se usmál. „Aha, vidím, že začínáte chápat.“

Vzoromil Výsměšek, byť by vybaven velkým a poměrně výkonným mozkem, nebyl doma ve světě hádanek a dvojsmyslů. Znovu se podíval na ten mohutný ostrý zobák.