Primátorce často dokazovali, že se mýlí, ale ještě nikdy jí to nedokázali tak rychle. Zvuk, který sílil na obloze nad Tarnou, tentokrát už nezněl jako hrom dunící vysoko v ionosféře, ale jako pronikavý svist nízko se řítícího tryskáče. V nedůstojném spěchu všichni vyrazili ven ze zasedací síně; jen pár prvních stačilo postřehnout tuponosé křídlo ve tvaru delty, jak zatmívalo hvězdy a cílevědomě mířilo k místu, stále dosud uctívanému jako poslední svazek se Zemí.

Primátorka Waldronová si na okamžik odskočila, aby podala hlášení do ústředí, potom se přidala k ostatním, kteří se motali venku všude okolo.

„Brante — můžeš se tam dostat první. Vezmi si draka.“

Tarnský šéfinženýr zamrkal, tohle bylo poprvé, kdy dostal od primátorky takhle přímý rozkaz. Pak se zatvářil trochu rozpačitě.

„Před několika dny prorazil křídlo kokosový ořech. Zatím jsem neměl čas, abych ho spravil, pro ty problémy s rybářskými sítěmi. A stejně není vybavený pro létání v noci.“

Primátorka ho obdařila dlouhým, tvrdým pohledem. „Doufám, že moje auto pojízdné je,“ povídala sarkasticky.

„Ovšem,“ odvětil Brant dotčeným hlasem. „Je natankované až po okraj a připravené okamžitě vyrazit.“

Bylo zcela nezvyklé, aby primátorčino auto kamkoli jezdilo, celá Tarna se dala přejít pěšky napříč za dvacet minut a veškerou místní přepravu potravin a zařízení zajišťovaly malé rolby vhodné do písku. Za sedmdesát roků ve státní službě udělalo auto méně než sto tisíc kilometrů, a pokud se vyhne nehodě, mělo by mít dost sil ještě přinejmenším po následující století.

Lassané si vesele zahrávali s většinou zlozvyků, avšak honba po módnosti a vyhazování peněz pro zvýšení prestiže mezi ně nepatřily. Když se auto vydalo na nejdůležitější cestu, jakou kdy z hlediska historie podniklo, nikdo by nehádal, že stroj je starší než kterýkoli z cestujících.