První údery pozemského umíráčku nezaslechl nikdo — dokonce ani ti vědci, kteří tenhle osudný objev hluboko v podzemí v opuštěném zlatém dole v Coloradu udělali.*

Byl to odvážný pokus, zcela nemyslitelný před polovinou dvacátého století. Jakmile bylo neutrino jednou zjištěno, někteří z vědců si brzy uvědomili, že lidstvo má nové okno do vesmíru. A něco s takovou pronikavostí, že to prošlo celou planetou stejně snadno jako světlo skleněnou tabulí, by se dalo využít k nahlédnutí přímo do srdce sluncí.

Zejména Slunce. Astronomové byli přesvědčeni, že porozuměli reakcím, jež rozdmychávají solární pec, na níž zcela závisel všechen život na Zemi. Za ohromných tlaků a teplot se ve slunečním jádru vodík slučoval na hélium v průběhu řady reakcí, jež uvolňovaly ohromná množství energie. A jako náhodný vedlejší produkt — neutrina.

Trilióny tun hmoty přehrazující cestu tahle sluneční neutrina nepovažovala za větší překážku než obláček dýmu, hnala se ze svého rodiště pryč rychlostí světla. Přesně o dvě sekundy později se vnořila do prázdného prostoru a rozlétla se po celém vesmíru. Ať se střetnou se sebevětším množstvím hvězd a planet, většina neutrin bude stále unikat před zajetím nehmotným duchem „pevné“ látky až do doby, kdy se sám Čas nachýlí ke konci.

Osm minut poté, co opustil Slunce, nepatrný zlomek slunečního proudu prolétl Zemí — a ještě mnohem nepatrnější část zachytili vědci v Coloradu. Své zařízení si zahrabali hlouběji než kilometr pod zem, aby odclonili všechno méně pronikavé záření a aby mohli polapit vzácné pravé posly ze samotného srdce Slunce. Doufali, že když pak ulovená neutrina sečtou, dozvědí se něco podrobnějšího o podmínkách panujících v místě, které — jak mohl snadno dokázat kterýkoli filozof — bylo navždy nepřístupné lidskému poznání a přímému pozorování.