Žádný ze dvou měsíců nevyšel, když se auto vezoucí Branta, primátorku Waldronovou, radu Simmonse a dva důležité vesničany vydalo po nejznámější tarnské silnici. Ačkoli Brant řídil se svou obvyklou zručností, bez jakéhokoli patrného úsilí, stále v něm trochu hlodalo pokárání od primátorky. Skutečnost, že se její buclatá ručka malebně opírala o jeho nahá ramena, celou záležitost vylepšovala jen velice málo.

Avšak poklidná krása noci a hypnotizující rytmus palem, stejnoměrně se míhajících v kuželech automobilových světel, mu navrátila jeho obvyklou dobrou náladu. Ostatně jak by mohl připustit, aby jeho malicherné osobní pocity narušily takové historické chvíle?

Za deset minut budou na Místě prvního přistání — a na počátku jejich dějin. Co je tam očekávalo? Jenom jedna jediná věc byla jistá, návštěvník se naváděl podle stále pracujícího rádiového majáku prastaré osidlovací lodi. Věděl, kde ho hledat, takže určitě pocházel z nějaké jiné kolonie pozemšťanů v této oblasti vesmíru.

Branta však zasáhlo znepokojivé pomyšlení. Na druhé straně, — maják, signalizující do celého vesmíru, že těmito místy kdysi prošli inteligentní tvorové, mohl odhalit kdokoli — nebo cokoli. Připomněl si, že se před několika lety zvedly hlasy, aby se přerušilo vysílání, které už nemělo žádný rozumný účel a mohlo jenom případně uškodit. Návrh byl zamítnut těsnou většinou z důvodů spíš sentimentálních a emocionálních než logických. Thalassa by teď mohla svého rozhodnutí brzy litovat, jenže nepochybně už bylo příliš pozdě, aby se s tím cokoli podniklo.

Rada Simmons se naklonil ze zadního sedadla kupředu a tiše promluvil k primátorce.

„Helgo,“ řekl a bylo to vůbec poprvé, co ho Brant slyšel vyslovit primátorčino křestní jméno — „myslíš, že se ještě budeme umět dorozumět? Robotické jazyky podléhají velice rychlému vývoji, jak víš.“

Primátorka Waldronová to sice nevěděla, ale skrývat své nevědomosti uměla na jedničku.