„Nebuď osel, Charlie. Brante, dělej!“

Jak to prohlásil první člověk na Měsíci před téměř dvěma tisíciletími? „Malý krůček pro člověka, velký skok pro lidstvo…“ Udělali jich celkem asi dvacet, než se po straně létajícího stroje otevřely dveře, dolů prudce sklouzla rampa na dvou kloubech A ven vykročili dva humanoidé, aby se s nimi přivítali.

To byl první Brantův postřeh. Potom si uvědomil, že se nechal svést barvou jejich pokožky — nebo toho, co spatřil přes ohebný, průsvitný film, který je pokrýval od hlavy až k patě.

To nebyli humanoidé — byli to lidé. Kdyby se už nikdy v životě nedostal na slunce, vypadal by možná skoro tak vybledle jako oni.

Primátorka pozvedla ruce v tradičním gestu, starém jako samy lidské dějiny: Přesvědčete se — nejsem ozbrojená!

„Nepředpokládám, že mi budete rozumět,“ řekla, „ale vítám vás na Thalasse.“

Návštěvníci se zasmáli a starší z nich — pohledný šedovlasý nuž, dobře šedesátník — zvedl paže v odpověď.

„Naopak,“ odvětil jedním z nejhlubších a nejkrásněji modulovaných hlasů, jaký kdy Brant slyšel, „rozumíme vám bezvadně. Velice nás těší, že se s vámi setkáváme.“

Uvítací skupinka na okamžik stanula v ohromeném mlčení. Jak jsme hloupí, zauvažoval Brant, že nás to překvapilo. Neměli přece nejmenší potíže porozumět řeči lidí, kteří žili před dvěma tisíci roků. Když byl vynalezen zvukový záznam, navždy zachytil základní podoby fonémů ve všech jazycích. Slovníky se budou rozrůstat, syntax a gramatika mohou podléhat změně, avšak výslovnost zůstane stabilní po tisíciletí.

Primátorka Waldronová byla první, kdo se vzpamatoval. „No, to určitě uspoří spoustu obtíží,“ řekla dost nepřesvědčivě. „Ale odkud jste přiletěli? Obávám se, že jsme ztratili kontakty se svými — sousedy, — poněvadž byla zničená naše anténa s dálkovým dosahem.“

Starší muž vrhl rychlý pohled na svého mnohem vyššího společníka a problesklo mezi nimi jakési tiché dorozumění. Potom se znovu obrátil k vyčkávající primátorce.