Přestože večer byl teplý, Mirissa se zachvěla a její ruka nalezla Brantovu. I když se jeho prsty sevřely okolo jejích, nezdálo se, že by si to uvědomoval, stále zíral na rozpolcené nebe.

Otřáslo to dokonce i Kumarem, ačkoli se jako první vzpamatoval natolik, že dokázal promluvit. „Musela nás objevit některá z kolonií.“

Brant, bez velkého přesvědčení, zvolna potřásl hlavou. „Proč by se měli o Thalassu starat? Určitě mají zastaralé mapy — přesvědčí se, že skoro celou planetu pokrývá oceán. Nemají žádný důvod, aby tu přistávali.“

„Z vědecké zvídavosti?“ navrhla Mirissa. „Aby se podívali, co se s námi stalo? Vždycky jsem říkala, že bychom měli opravit komunikační zařízení…“

Tohle byl prastarý spor, který ožíval každých pár desetiletí. Většina se shodovala, že by Thalassa skutečně měla jednoho dne zrekonstruovat velký talíř antény na Východním ostrově, zničený při výbuchu sopky Krakan před čtyřmi sty lety. Jenomže zatím měli před sebou vždycky tolik věcí, které jim připadaly důležitější — anebo prostě zajímavější.

„Postavit kosmickou loď, to je ohromný výkon,“ povídal Brant zamyšleně. „Nevěřím, že by to některá z kolonií dokázala — pokud by doopravdy nemusela. Stejně jako Země…“

Jeho hlas se vytratil do ticha. Tohle jméno ještě i po všech těch staletích těžko splývalo ze rtů.

Všichni náraz se obrátili k východu, odkud se přes moře hnala rychlá rovníková noc.

Už se vylouplo několik jasnějších hvězd a rovnou nad vrcholky palem se vyšplhala malá, sevřená skupinka tvořící Trojúhelník, jež se s ničím jiným nedala zaměnit. Její tři hvězdy měly skoro stejnou magnitudu — avšak poblíž jižního konečku souhvězdí se před několika týdny znenadání rozzářil mnohem jasnější vetřelec. Jeho nyní už obnošený plášť byl dobře viditelný i ve středně silném dalekohledu. Avšak žádný přístroj nebyl schopný ukázat vířící žhavý popel, který býval planetou zvanou Země.