Období let 1901–2000 nazval více než o tisíc roků později jeden z význačných historiků „stoletím, kdy se stalo všechno“. A dodal, že by s ním souhlasili i lidé, kteří v té době žili — třebaže z úplně falešných důvodů.

Poukazovali by, a často s oprávněnou pýchou, na éru pokroku vědy — na dobytí vzduchu, na uvolnění atomové energie, na odhalení základních principů stavby živé hmoty, na elektroniku a na revoluci ve spojovacích prostředcích, na počátky umělé inteligence i na to nejokázalejší výzkum Sluneční soustavy a první přistání na Měsíci. Jenže, jak ukázal historik se čtyřiadvacetikarátovou jistotou zpětného pohledu na události, ani jeden člověk z tisíce se vůbec nedoslechl o objevu, který překonal všechny tyto události takovým způsobem, až hrozilo, že se stanou naprosto nedůležité.

Objev se zdál stejně neškodný a stejně vzdálený od záležitostí člověka jako zamžené fotografické desky v Becquerelově laboratoři, v průběhu pouhých padesáti let vedoucí k ohnivé kouli nad Hirošimou. Opravdu, byl to vedlejší produkt toho samého výzkumu a všechno začalo úplně stejně nevinně.

Příroda je účetní velice pečlivý a vždycky usiluje o to, aby jí účetní knihy souhlasily. Proto fyziky velice vyvedlo z míry, když objevili určitý druh jaderných reakcí a přitom se zdálo, že v rovnicích, které děje sumárně popisovaly, i po sečtení všech členů dohromady na jedné straně cosi schází.

Stejně jako účetní kvapně vpisující do knih sebemenší platbu, aby měl aspoň krůček náskoku před kontrolou, byli fyzikové zase nuceni vynalézt úplně novou částici. Aby ovšem diskrepanci vysvětlili, musela to být částice nanejvýš podivná — zcela bez hmotnosti i bez náboje a s tak fantastickou schopností pronikat hmotou, že by mohla projít bez patrných nesnází olověnou deskou miliardy kilometrů silnou.