Dvakrát jí také volal krajský guvernér, jednou telefonovali z prezidentovy kanceláře a také ze Zpravodajské agentury Severního ostrova a všichni vznášeli tu samou zbytečnou žádost. Každý také dostal stejnou stručnou odpověď: Ovšemže vás okamžitě uvědomíme, kdyby se cokoli přihodilo… a díky, že se o nás tolik zajímáte.

Primátorka Waldronová nemilovala rozruchy a její přiměřeně úspěšná kariéra administrátorky místního formátu se zakládala na tom, že se jim vyhýbala. Někdy to samozřejmě bylo nemožné, její veto by sotva vychýlilo z trasy hurikán v roce 9, který představoval až doposud nejpozoruhodnější událost celého století.

„Ticho, všichni!“ zakřičela. „Reeno, nech na pokoji ty lastury, někomu dalo spoustu práce, než je tak naaranžoval! Kromě toho už máš čas, abys šla do postele. Billy — dolů ze stolu! Okamžitě!“

Překvapující rychlost, s jakou se obnovil pořádek, ukazovala, že tentokrát jsou vesničané dychtiví vyslechnout, co jim chce jejich primátorka povědět. Vypnula neutuchající pípání na svém náramkovém telefonu a převedla hovor na zařízení, kde se dalo nechat vzkaz.

„Upřímně, nevím toho o moc víc než vy — a není pravděpodobné, že v několika následujících hodinách dostaneme nějaké další informace. Ale nepochybně to byl jakýsi druh kosmické lodi, kterou se podařilo znovu nastartovat — myslím, že bych měla říct která vzlétla — , když nám přelétla nad hlavami. Poněvadž se tady na Thalasse nemá kam jinam obrátit, dříve či později se pravděpodobně vrátí zpátky na Tři ostrovy. Jestli bude oblétávat celou planetu, mohlo by to trvat několik hodin.“

„Pokoušeli jsme se navázat kontakt pomocí rádiového vysílání?“ zeptal se kdosi.

„Ano, ale až dosud bezúspěšně.“

„Jenže měli jsme se o to vůbec pokoušet?“ řekl jakýsi úzkostlivý hlas.

Nad celým shromážděním se rozestřelo krátké ticho, pak si rada Simmons, největší šťoura a rýpal v sestavě primátorky Waldronové, znechuceně odfrkl.