Jako správný sběratel, který si zvykl nenechávat nic náhodě, van Kun vylovil peněženku a vysvětlil, že má u sebe třiatřicet elů. Takže se teď může koupit jen čtyři vojáčky.

Van Kun si vybral čtyři v nejcharakterističtějším oblečení, opatrně je odnesl na pult a vedle nich položil dvaatřicet elů.

Vtom si všiml, že je prodavač najednou nějaký zděšený.

„Co se stalo?“ zeptal se van Kun. Moc času mu už nezbývalo. Za půl hodiny ho čekají ve Škole vědění.

Prodavač mu odpověděl mnohomluvným projevem, oddělil jednoho vojáčka, vzal si osm elů a zbytek peněz přisunul k van Kunovi.

„Tak to tedy ne,“ řekl nato van Kun, který byl patřičně tvrdohlavý. „To jsou poctivě vydělané peníze, já zadarmo nic nechci. Za chvilku jsem tady a vezmu se všechny ostatní,“ a ukázal na vojáčky, aby vysvětlil, co svými slovy myslel.

Těžko říct, jestli mu prodavač porozuměl, nakonec si však peníze vzal, vytáhl krabičku vystlanou ptačím peřím, uložil do ní figurky, krabičku přikryl papírem. Všechno to dělal ve spěchu, aby na van Kuna nemusel ani pohlédnout.

Van Kun vyhledal na tabuli slovo ‘děkuji’, vyslovil je, uchopil krabičku a nesl ji nesmírně opatrně k východu. U bambusových dveří se ohlédl a viděl, že si prodavač už sundal stříbřitou čepičku a že se s ní otírá čelo.

„Hned jsem zpátky,“ ujistil ho znovu van Kun.

Fotij van Kun byl nevýslovně šťastný.

Sběratelovo štěstí je zcela zvláštní pocit, který nemohou prožívat všichni. Takový pocit je v pravém slova smyslu naprosto nezištný, protože opravdový sběratel bude mít úplně stejnou radost z předmětu v hodnotě pár haléřů jako z věci zcela bezcenné, nejdůležitější pro něho totiž není samotná hodnota, ale fakt, že takový předmět vlastní. V Galaxii by se nenašlo mnoho lidí, kteří by dokázali van Kunovu radost sdílet. Avšak podobní lidé přece jenom existovali, i když je od sebe dělily světelné roky.