Van Kun nevnímal prach plachtící nad městem, nevšímal si rozžhavených světlých míst, kam se opíralo slunce, neviděl kolemjdoucí, kteří si ho prohlíželi jako nějakou exotickou bytost. Pospíchal do hotelu. Kdybyste mu řekli, že vojáčci vyrovnaní v krámě mu nikam neutečou a že si je bude moci koupit klidně večer nebo zítra, ani by se nepousmál a nehledě na to, že byl naprosto normální a lidem důvěřoval tolik jako každý druhý, přidal by do kroku. Rázem by vás totiž začal podezírat, že chcete vojáčky koupit sami.

V duchu viděl, jak úplně obyčejný bezejmenný konkurent právě vchází do krámku, aby vojáčky skoupil, proto van Kun doslova proletěl v hotelu halou, přenesl se přes dvě odpočívadla na schodišti (výtah zatím nebyl v provozu), pak si vzpomněl, že si v recepci nevyzvedl klíč od pokoje, vrátil se, znovu se rozletěl po schodišti do třetího patra, celý zadýchaný a upocený otočil klíčem, vběhl do pokoje, opatrně položil krabičku s vojáčky na postel, začal se rychle svlékat, aby se osprchoval. Pak poodešel k psacímu stolu, aby si tu vzal peníze.

Otevřel horní zásuvku.

A nepřestával se divit.

Zásuvku mu někdo pořádně prohrabal.

Fotij van Kun byl puntičkář, vždycky si věci urovnával tak, aby mezery, které je od sebe oddělovaly, směřovaly kolmo. Vyprávělo se o něm, že kdysi na mezihvězdné archeologické základně Athény-8 omdlel, protože na zdi, kam nedosáhl, visela nakřivo reprodukce nějakého obrazu. Fotij van Kun se na obraz díval půl hodiny a nebyl schopen odtrhnout oči, až na něho přišly mrákoty.

Vycvičenému oku Fotije van Kuna stačil letmý pohled, aby mu bylo jasné, že mu v papírech někdo hrabal, že je skládal zpátky, ale že nedokázal všechno urovnat do strohých, přesných linek mezi deskami a listy papíru. Zloděj nejspíš ukradl náprsní tašku s penězi a archeologovými doklady. A co bylo pro Fotije van Kuna nejnepříjemnější, rozházel a rozsypal mu nedotknutelnou krabičku s léky.

Za jiných okolností by Fotij van Kun všechno pečlivě prohlédl, jestli se mu ještě něco dalšího neztratilo, zavolal by recepčního a zavolal by velikánským modrým telefonem připomínajícím šicí stroj na konzulát. V té chvíli ho však nejvíc rozhořčila pouze ztráta peněz, a tedy i fakt, že si nebude moci koupit vojáčky. Ještě ho napadlo, jestli nenechal náprsní tašku v bundě, kterou si brával navečer, když bylo chladno.