Pravda je, že v dějinách Galaktického centra častokrát došlo v rámci tohoto omezeného kontaktu ke komplikovaným střetů. Všelék na to však nebylo možno najít.

Bylo celkem přirozené, že ve složitém a vůbec ne mírovém organismu Pe-U vzniknou síly, které budou usilovat o převahu tím, že budou spoléhat na Galaktické centrum, na jeho nesmírné možnosti, na úspěchy jeho vědy a technologie. Tyto skupiny usilovaly o co nejintenzívnější zapojení do Galaxie v rámci vlastních zájmů na planetě. Už oblečení prvních kosmonautů, kteří přiletěli na Pe-U, vybavení korábů, přístroje a stroje, které měly cizí bytosti k dispozici, stačily — řekněme pro závist. Závist pak přinášela i roztrpčení.

Obdobně Papuánci na Nové Guineji, kteří byli tehdy na úrovni doby kamenné, měli neuvěřitelný obřad. Pamatovali se, kolik cenných a zajímavých předmětů nalezli v letadlech, která spadla na jejich území v době války, a v dalším období si stavěli ze dřeva a bambusu letadla ve víře, že tím přilákají opravdové letadlo.

Fotij van Kun znal příběh, který se stal před třiceti lety na docela jiné planetě. Místní obyvatelé tam přepadli galaktický koráb, zabili posádku a odnesli odtud, co se dalo. Koráb pak uctívali jako kosmické božstvo.

Čím více aktivity vyvíjeli na planetách typu Pe-U zastánci kontaktů, tím energičtěji jednali takzvaní místní izolacionisté. Tvrdili totiž, že přítomnost lidí z Galaktického centra v sobě skrývá reálnou a neodvratnou hrozbu životnímu způsobu, který prověřila staletí. Byli přesvědčeni, že když se jim podaří zahnat hrozbu zvnějšku, život se vrátí k zákonům zlatého věku. Zapomínali však přitom, že do příletu korábu žádný zlatý věk neexistoval a že i když na planetě nezůstane dokonce ani jediný člověk z Galaktického centra, došlo k něčemu, co se nedá napravit: život na planetě nebude už nikdy takový jako kdysi. A ti, kdo usilují o kontakt, dříve nebo později nabudou převahy.