Až dosud končily všechny jejich pokusy nezdarem. Nepodařilo se jim dosáhnout neomezeného množení neutronů, řetězové reakce, jak říká Fermi. Dělníci kladou padesátou pátou tuhovou vrstvu, černý elipsoid má ještě daleko ke svému dokončení, ale Fermi se odhodlává na Comptonovu novou výzvu k první zkoušce. Na jeho pokyn vytahuje mladičký asistent chicagské university kadmiové pruhy z tuhy ven, aby přestaly lapat neutrony, inkoustový hrot se vychýlí z polohy, v které dosud nehybně spočíval, a začíná kreslit svou čáru na papír otáčivého bubnu. Čára malou chvíli strmě stoupá, ale pak se zakřivuje a nakonec se stává vodorovnou — doklad, že neutronů už dále nepřibývá. Compton a jeho asistenti jsou rozmrzeni, ale Fermi zastavuje zápis a sám vsunuje do krychle kadmiové pruhy, zatímco na jeho výzvu dělníci znovu kladou tuhové a Betonové kostky a plní jamky uranem a kysličníkem uraničitým.

Padesátá šestá vrstva leží a Fermi opakuje pokus. Tentokrát vyběhne čára, zaznamenávající intenzitu neutronů, mnohem výše a Fermi dává snížit citlivost přístroje na desetinu. Všech se zmocňuje podivný pocit, jako by něco zvláštního, neobvyklého viselo ve vzduchu. Compton se rozhlédne kolem sebe příšeřím vládnoucím pod tribunou, lesem betonových sloupů, které ji podpírají, a utkví pak strnulým pohledem na stavbě, na hromadě, jak jí říká Fermi. Stále roste, už přestala být krychlí a dosáhla třímetrové výše, ale nyní se už její stavba chýlí ke konci. Snad již příští, osmapadesátá vrstva přinese výsledek, který stál už tolik práce a peněz.

„Stop!“ volá Fermi, jakmile je osmapadesátá vrstva úplná.

V okamžiku, kdy se chápe kadmiových pruhů, zavládne pod tribunou hrobové ticho. I dělníci, starší, pečlivě vybraní spolehliví muži, přistupují po špičkách blíže, aby viděli na zapisující hrot. Nevědí, oč jde, ale podvědomě tuší, že se tu děje něco neobvyklého, co snad bude mít velký význam i pro ně.