Fermi s pohledem upřeným na papír uvedený opět do pohybu pomalu vysunuje šedobílé pruhy, ale nic se neděje, dokud nejsou téměř úplně venku. Potom však hrot rychle píše čáru, která postupuje stále výš a výš k okraji papíru ani zdání, že se zase ohne do vodorovného směru! Fermi rychle zasunuje pruhy zpět — opatrnosti nezbývá — a zapisovací hrot klesá zpátky do svého klidu. Fermi pohlédne na hodinky na zápěstí, je deset hodin dvacet minut.

Asistenti volají bouřlivě „Hurá!“ a dělníci se k nim připojují. Compton drtí ruku Fermiho ve své. „Gratuluji vám, dosáhli jsme řetězové reakce!“ praví chraptivě. Jižní temperament Fermiho propukne ve veselém smíchu a živých posuňcích člověka spokojeného se svým dílem, mluví rychle, přeskakuje do své mateřštiny a Compton, asistenti a dělníci, kteří se tísní kolem něho, jen s námahou porozumějí, že vzdává dík všem svým spolupracovníkům. Pochopí to náležitě teprve tehdy, když snědý pohyblivý Ital chodí rychle od jednoho k druhému a každému až do posledního srdečně tiskne ruku. „Grazie mille!“ opakuje a v jeho temné tváři, rozšířené šťastným úsměvem, září bílé zuby.

Je to počátek atomového věku, velmi skromný a nenápadný, neboť tento první reaktor na světě pracuje jen s výkonem několika desítek wattů. Mohl by dát mnohem větší výkon, ale pak by musil být chlazen a ti, kdo jej obsluhují, musili by být chráněni betonovou zdí dva metry silnou proti jeho nebezpečnému záření, neviditelnému, ale zhoubnému, u něho by bez této ochrany onemocněl každý, kdo by se mu přiblížil i na vzdálenost několika metrů.

Čas letí, ve Spojených státech se stavějí veliké reaktory na výrobu atomové výbušniny, ale válka zatím končí porážkou nacistů, vítězná Rudá armáda obsazuje Berlín a v jeho troskách hyne šílený führer s jinými válečnými zločinci, dříve než jsou první atomové pumy hotovy a svrženy na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Léta míjejí, veliký italský učenec stárne a onemocní zhoubnou rakovinou, ale přece jen se dočká právě před smrtí mírového plodu své práce: