„Pokud jde o námitku váženého sovětského kolegy,“ pokračoval La Fay, „vzali jsme ji samozřejmě předem v úvahu. Ale co nám brání v tom, abychom prostě přebytečnou vodu rozložili jakýmkoli způsobem, například elektrickým proudem, na její plynné součásti, kyslík a vodík, které se volně rozptýlí v atmosféře? Náš plán je přece dlouhodobý, nebude uskutečněn ani za rok, ani za deset let. Bude velmi jednoduché postupně se nevítaného vodního přírůstku zbavovat, nehledě ani ke skutečnosti, že máme dosud rozsáhlé bezvodé oblasti, kde by založení ohromných cisteren sladké vody bylo požehnáním pro zemědělství. A v našem případě jde vesměs o sladkovodní ledovce!“ Po této obhajobě se část odpůrců vzdala svých námitek. Přesto však při hlasování neprošel plán v původním rozsahu, zato bylo jednomyslně usneseno, že bude proveden velký modelový pokus o vlivu nadměrných tlaků na tání ledu. O dva měsíce později, za horkého červencového večera, vyplula z Brestu loď Henri Becquerel s početným vědeckým štábem na palubě. Byla stavěna na pohon atomovým reaktorem, bez komínů a s nízkou palubou, kterou bylo možno kdykoli uzavřít souvislým krytem proti přístupu vln, podobala se spíše ponorce než velkým parníkům, jaké brázdily ještě před dvaceti lety vlny oceánů.

Loď byla velmi štíhlá, měla neobvyklou délku sto padesáti metrů při nosnosti pouhých dvaceti tisíc tun. Tuto stavbu si vyžádal její zvláštní náklad plutonia, deuteria a tritia, vesměs látek, které musely být rozděleny do určitých množství, chovaných v předepsaných vzdálenostech od sebe, aby mezi nimi nedošlo k bouřlivé jaderné reakci, která by v okamžiku kratším než milióntina vteřiny vyhodila celou loď do povětří a proměnila ji v beztvarý mrak radioaktivního kouře.