Starší muž se usmál: „Velryba není králík, příteli, nemnoží se tak rychle. Má jen jedno mládě za rok a to jaksepatří přibývá. Sedm měsíců žije z mateřského mléka a každý den přibere metrický cent.“

„Sto kilo za den, to je budulínek!“ žasl Ludvík.

„Je,“ přisvědčil profesor. „Vždyť se rodí až sedm metrů dlouhé, a jak chcete, aby dorostlo na váhu tisíce nebo tisíce pěti set metrických centů? I po těch sedmi měsících ještě tloustne vydatně, devadesát kilo za den, až do dvou let. Ostatně to není jediná naše potrava pro případ potřeby, tamhle plave jiná!“ Ukázal směrem přes pravý bok lodi, kde se v dálce při obzoru vlnila jakási předlouhá hmota.

„Mořský had!“ zvolali oba jeho společníci jako jedním dechem.

„Snad ne,“ usmíval se přírodopisec. „Kde by se tu vzal a kde by nabral takovou velikost? Uvažte jen tu vzdálenost!“

Ludvík pospíšil do své kajuty a vrátil se za okamžik s triedrem. „Ovšemže to není mořský had,“ pravil, sotva jej přiložil k očím. „Jsou to tuleni a je jich na sta! Plavou hezky v šiku za sebou, a jak tak pravidelně zvedají přední část těla a zase ji noří do vody, vypadá to, jako by se celá ta dlouhá čára vlnila. Podívejte se!“ nabízel triedr profesorovi. Ten jej přijal a prohlížel si tah tuleňů.

Mluvil roztržitě sám k sobě, zapomínaje na své posluchače. „Jak je to podivné, jakou pravdu měl starý ruský akademik Vernadskij, když tvrdil, že tlak života je nesmírný a že život je všudypřítomný! Za mého mládí bylo vzácností potkat v těchto šířkách jediného tuleně, a tady je jich nejméně sto najednou, a možná že víc. Jakmile je člověk přestal pronásledovat — a dlouho-li pak tomu je, jistě ne víc než dvacet let — rozmnožili se nad pomyšlení.“

„Kam to ale plavou?“ vyrušil ho Ludvík z jeho samomluvy.

„Kam? Na sever přece, kam jinam?“ odpověděl profesor rozmrzele.