„Je konec července, na jihu jim začalo být teplo, vracejí se od Islandu ke grónským břehům se trochu ochladit. Jsou to přepychová zvířata, mají svůj letní byt a zimní byt, zrovna jako lidé!“ Na počátku třetího dne od odjezdu z Brestu určil kapitán Henriho Becquerela pomocí rádiových signálů z navigačních satelitů přesně svou polohu. V tu chvíli byl na 76. stupni 5. minutě severní šířky a na 18. stupni 11. minutě západní délky. Cíl byl už nedaleko a kapitán volky nevolky musil zabočit k pobřeží. Až dosud se držel v takové vzdálenosti od něho, že mizelo pod západním obzorem, a to z dobrého důvodu. Tyto východní břehy Grónska byly až na malé výjimky jedinou souvislou ledovou hradbou. Na západním pobřeží tohoto ohromného ostrova už pracovaly atomové reaktory a pomalu rozšiřovaly úzký pás obdělané půdy, zde byla stále ještě „zakletá země“ ledu, sněhu a mlh. Jen v Scoresbyho zálivu žila od ne paměti malá družina Eskymáků, jinak byl Angmagssalik, ležící o tisíc kilometrů jižněji, jediným obydleným místem východního pobřeží, které se táhne v délce mnoha tisíc kilometrů od 60. až k 84. rovnoběžce. Za tohoto pozdního léta se co chvíli od pobřežních ledovců oddělovaly celé ohromné ledové hory a rychlostí závodního vozu klouzaly po příkrých svazích do moře. Ledovce se „telily“, jak říkají Seveřané. Pád „telat“ do vody byl provázen hlukem, který v mrtvém polárním tichu bylo slyšet až na palubě Henriho Becquerela, třebaže plul padesát mil daleko od břehu. Bylo tedy jen moudré, že se kapitán držel na širém moři, tím spíše, že se Henri Becquerel železný od přídě až k zádi, málo hodil k plavbě mezi plovoucími ledy.

Nyní však nezbývalo než přiblížit se k nebezpečným břehům. Naštěstí byl už stálý den a z vyhlídkové věže, kterou dal kapitán vztyčit na přídi, byl dobrý rozhled na vzdálenost nejméně desíti mil, pokud v něm nebránila mlha. Počasí plavcům přálo a v poledne třetí den od vyplutí z Brestu spatřili cíl své cesty: nízký, z větší části ledem pokrytý Koldeweyův ostrova hned za ním další ostrov téhož jména. Uzavíraly od východu rozlehlou zátoku, nad níž se tyčil ohromný ledovec, vybraný k pokusu. Henri Becquerel vplul opatrně mezi drobnou ledovou tříšť, hnanou jižním proudem do zátoky, minul jižní cíp menšího ostrova a spustil kotvy míli na západ od skupiny tří malých ostrůvků, ležících nedaleko břehu.