Byl krásný slunný den, spousty polárního ptactva kroužily nad zátokou a plnily vzduch ohlušujícím drsným křikem. Samo úpatí ledovce nebylo přístupné, pevný led uzavíral západní část zátoky a Henri Becquerel nebyl žádný ledoborec. Kapitánovi tato překážka nevadila. Led byl velmi silný a unesl i největší motorové saně. Kapitán naléhal na La Faye, velitele výpravy, aby nemeškali a dali se hned do díla. Tyto končiny jsou velmi zrádné, počasí se může změnit v malé chvíli a krásný den pak vystřídá hustá mlha, která znemožní práci na řadu dní. Kromě toho je tu led ve stálém pohybu, jižní proud může snadno nakupit v zátoce veliké masy ledu a loď nejen uzavřít, ale dokonce i zničit. La Fay sice toužil po činnosti a sdílel kapitánův spěch, ale přesto se po jeho řeči trochu zamrzel. „Povězte mi, to se vším naším pokrokem a s atomovou energií nemáme dosud loď, která by byla s to klást odpor několika mizerným kusům ledu?“ tázal se posměšně.

„Takové lodi máme už dávno, inženýre, a jsou to praobyčejné lodi ze dřeva, stavěné hezky do kulata, aby se vyhouply nad kry, když nalehnou na jejich boky. Taková loď by se ale nehodila k vašemu účelu; neseženete ji v dostatečné délce,“ odpovídá kli~ně starý zkušený kapitán. La Fay už déle nediskutoval a konal chvatné přípravy k velikému pokusu. Lodní jeřáby vyložily motorové saně s. ostrými pásy, které se zakously do ledu a byly s to udržet těžká vozidla i na hodně šikmé ledové stěně. Zanedlouho začaly ledové tanky šplhat po ohromném ledovci. Měly zkušené řidiče a těm, kdo přihlíželi jejich práci z paluby lodi, se zdálo zcela neuvěřitelné, že se jim podařilo zdolat téměř svislou ledovou stěnu. Vystoupily s četnými oklikami až do výše jednoho sta metrů nad moře, do dvou třetin ledové hory. V těchto místech se táhla úzká terasa téměř vodorovně podél ledovce a zde bylo možno zahájit práci.