„Dobrá,“ řekl profesor. „Obsloužím se tedy sám a půjdu potom na malý lov. Nechtěl byste jít se mnou, kadete?“ Mladý muž řekl, že by šel nanejvýš rád, poněvadž se na hlídce hrozně otravuje, ale že bez kapitánova souhlasu odejít nemůže. „Povinnost před zábavou,“ kývl s úsměvem hlavou profesor a odešel do jídelny. Ze stroje na kávu, stále plného, načepoval horký osvěžující nápoj, z bufetu si vzal několik obložených chlebíčků a po rychlé snídani nebo snad večeři — v tomto ustavičném světle se pojem denních dob úplně ztrácel zastrčil do kapsy několik tabulek čokolády a vrátil se do své kajuty pro loveckou pušku a náboje. Sledován závistivým zrakem kadetovým, sestoupil po můstku do malé joly a odvesloval k nejbližšímu ze tří ostrůvků.

Byl jediným mužem, který přežil zkázu lodi Henri Becquerel. Sestupoval právě po východním svahu nízkého hřbetu, táhnoucího se ostrůvkem od severu k jihu, když zaslechl ohlušující detonaci. Vlna vzduchu ho srazila v příštím okamžiku k zemi. Ležel na zádech ve sněhu, všecek ohlušen, srdce mu divoce bušilo, vysoko nad hlavou viděl nebe zatemněné ohromnými ledovými spoustami. V tu chvíli stoupaly ještě svisle vzhůru, ale v příštím okamžiku se již řítily zpět do zátoky. Instinktivním pohybem vtáhl hlavu mezi ramena a zavřel oči, očekávaje jistou smrt. Zaslechl ještě hromový rachot a potom jej zasypala těžká chladná hmota. Dusil se, zoufale se snažil rozpažit a svrhnout břemeno se svých prsou. Konečně se mu to podařilo a den se opět rozsvětlil kolem něho.

Zapomněl na pušku, která zůstala pohřbena pod sněhovou spoustou, a běžel zpátky, vzhůru do svahu, po němž před chvílí sestoupil.

Utíkal, padal, opět vstal, místy lezl po čtyřech — cesta se za ten krátký okamžik k nepoznání změnila, padající spousty ledu a sněhu ji učinily téměř neschůdnou.