Konečně stanul na hřebeni a v nezměrném úžasu třeštil oči k pobřeží. Henri Becquerel zmizel, nezůstalo po něm ani stopy. Celá zátoka, od ostrůvku až k pobřeží, byla jedinou změtí divoce nakupených ledových ker. Nespatřil ani čtvereční metr volné vody. Zdálo se, že všechen život ze zátoky zmizel, i poděšené ptactvo ji opustilo. Vládlo zde hluboké ticho polárních krajin a smrti.

Nad zátokou se dále tyčil ledovec, ale podivně změněný, jako by byl nějaký obr odřízl celý jeho vršek.

Strnulý, stále neschopen pohybu, obrátil Rémy zrak k severu. Tak jako dříve posupně se tam tyčila holá šedá žulová skála, zakončující široký oblouk zátoky. Rozpomenul se, že na lodní mapě byla označena jménem Ďáblův mys, a skutečně měl podivný dojem, že hříčka přírody tu vytvořila z kamene ostrý profil ďáblovy hlavy, jak ji maloval Doré ve svých kresbách. Nebyl pověrčivý, ale otřásl se hrůzou při vzpomínce na všechny ty zmařené životy. „Ďáblův mys, ďáblova síla, ďáblovo dílo,“ mumlal sám k sobě, když si pracně klestil cestu nakupeným ledem k místu, kde naposledy spatřil loď Henri Becquerel. Nadarmo hledal, dlouhé hodiny, nadarmo si rozdíral ruce až do krve a snažil se odvalit ledové balvany, které nakupily těžký náhrobek na nešťastnou loď, spočívající na dně zátoky.

Strávil v zátoce čtrnáct dlouhých dní svízelné polární robinzonády. Z Evropy i z Ameriky byla sice ihned zahájena pomocná akce, když pravidelné lodní signály oněměly, ale pobřeží Grónska zavalila těžká mlha, která znemožnila jakýkoli letecký průzkum. Profesor Rémy vyhrabal svou pušku zpod sněhu a ledu, zhotovil si sněhovou eskymáckou chýši, živil se syrovým masem polárních ptáků — upéci je nemohl, nebylo na čem. Po čtrnácti dnech nad sebou spatřil první letadla. Brzy nato přistál na ostrůvku vrtulník, který startoval z paluby pomocné lodi, a odvezl ho.

Tak skončil první a jediný pokus o roztavení polárních ledovců atomovou energií.