Obraz polární krajiny zmizel z promítací stěny a v pokoji zavládlo ticho. Zánik lodi Henri Becquerel se vším všudy — kromě jediného svědka katastrofy — na hochy hluboce zapůsobil. Teprve po chvíli se rozhovořili a každý z nich reagoval na film svým způsobem. Někteří hoši se obdivovali realistickému pojetí příběhu a ohromným prostředkům, kterých tu film užil — nemohlo být pochyby, že polární příběh byl věrně zrekonstruován v plném rozsahu.

Petr vyslovil podiv nad tím, že se učebnice omezují jen na suchý záznam nezdařeného pokusu.

„Na tom není nic divného,“ mínil Jan. „Cesta lidstva k pokroku je přímo dlážděna většími či menšími neúspěchy. Kdyby se o každém z nich mluvilo v učebnicích jen trochu obšírněji, narostly by na nepřehlednou řadu knih a těm by ses jistě nechtěl učit nazpaměť!“ Hlas z přístroje přerušil smích jeho hostů. Na promítací stěně se objevil obraz zasněženého města, široký bulvár se stromořadím, osvětlený plynovými lucernami a lemovaný po jedné straně budovami postavenými v přísném, ale elegantním novorenesančním slohu. Po chodníku přecházeli ojedinělí chodci odění dlouhými zimními kabáty, s kožišinovými čepicemi, jízdní dráhou se kmitaly saně, tažené jedním, dvěma nebo i třemi koňmi, jejichž rolničky vesele zněly. Sníh padal v hustých a těžkých vločkách. Dojem zimy, dýchající z obrazu, byl tak působivý, že se Jan bezděky zachvěl, ačkoli pokoj byl příjemně ohřát upraveným vzduchem.