„Teď jsme zase skočili hezky nazpátek,“ podotkl Petr, který stejně jako jeho soudruzi pozoroval se zájmem starobylý obraz. Dověděl se hned nato od hlasatele, že jsme v Petrohradě — pozdějším Leningradě — a že se píše konec roku 1906. Děj se záhy přenesl do prostorné zasedací síně Ruské akademie věd.

Byla poloprázdná a jen pomalu se plnila, celá čtvrthodina ještě do počátku přednášky akademika Vladimíra Ivanoviče Vernadského.

Dva mladí muži kutili něco u velmi dlouhého stolu, který se táhl v mírném oblouku podél příčné stěny síně, pokryté tabulemi a bílým promítacím plátnem nevelkých rozměrů. Přinesli nejprve promítací lampu a na zkoušku ji připojili k baterii akumulátorů, ukryté ve stole. Uhlíky za syčely, ostré bílé světlo trysklo z lampy a oslnivě rozzářilo promítací plátno. Spokojeni touto zkouškou vypnuli mladí muži — asistenti fyzikálního ústavu Akademie — lampu a počali před ní stavět do správné polohy jakýsi drobný přístroj. Skládal se z nízkého kovového stojánku, do něhož byl zasazen jeden konec svislé skleněné trubičky, asi deset nebo dvanáct centimetrů dlouhé a tři nebo čtyři centimetry široké. Byla zatavena na obou koncích a něco v ní viselo. Co to bylo, neviděli ani návštěvníci sedící v první řadě křesel, vzdálenost stolu byla příliš veliká.

Síň se nyní plnila rychleji, přicházeli mladí i staří, studenti a studentky, asistenti, docenti a profesoři. I mnoho vyšších státních úředníků v lesklých uniformách s řády zaujalo místa v předních řadách. Při příchodu předsednictva Akademie věd všichni povstali, hned potom předseda Akademie zahájil schůzi a udělil slovo akademikovi Vernadskému. Štíhlý muž středních let s vysokým čelem a hubenou inteligentní tváří začal mluvit pomalým a jasným hlasem o radioaktivitě zemské kůry. Byl si vědom, že v posluchačstvu sedí i mnozí lidé, kteří patří k jiným vědním oborům a jsou s touto novou, ale úžasně zajímavou a romantickou kapitolou vědy, starou právě deset let, jen nedokonale seznámeni, a proto se snažil učinit svůj výklad hodně srozumitelný.