Stříbrný srpek měsíce v první čtvrti stál v nejvyšším bodě své dráhy.

Jan zhasl všechna světla v pokoji, aby nerušila pohled ven.

„Stejně už brzy začne film,“ chlácholil hochy, kteří začali reptat proti „černé hodince“. Opřen lokty o okenní rám, sál s rozkoší svěží večerní vzduch. Pod ním se rozkládaly zářivé bloky mrakodrapů Nové Prahy. Jako chapadla ohromné chobotnice roztahoval každý z nich do dálky tří set metrů svých osm křídel, každé s padesáti patry. Prastarý plán českého architekta Havlíčka tu byl uskutečněn v měřítku, o kterém se mu ani nesnilo. Ve dvaceti domech žily dva milióny lidí. Ve svém domě našel každý vše, co potřeboval k životu, vzdělání a zábavě. Domy byly rozsety v ohromném sadu na ploše dvou set čtverečních kilometrů. Bezprašné široké vozovky z umělé hmoty křižovaly zelenou plochu v pravých úhlech.

Jan měl rozhled nadevše rád. Na jeho přání zvolila rodina byt v nejvyšším patře, dvě stě metrů nad zemí. U okna trávil většinu svého volného času, nedbaje posměšků sourozenců. Otec chirurg, muž velmi praktický, nad ním krčíval bezradně rameny: „Nenapravitelný snílek,“ zněla jeho diagnóza o nejmladším dítěti. Posledních pět let patnáctileté povinné školy bylo věnováno specializaci. Jan byl už dávno rozhodnut, že napřesrok vstoupí do historicko-filosofické větve. Otec měl závažné námitky proti jeho rozhodnutí, ale poddal se, když se za Jana přimlouvali matka i nejstarší syn Jiří, nukleární inženýr.

Hochův pohled sklouzl na širokou vozovku, rozdělenou na tři pásma. Každé z nich svítilo svou barvou, na zelené se pohybovala vozidla nejvyšší rychlostí jen sto kilometrů za hodinu, na růžové stoupala rychlost na dvě stě kilometrů a po modrošedé se povozy jen mihly rychlostí tří set kilometrů, takže oko sotva stačilo zachytit jejich tvar.

Jan neprodlel dlouho u této podívané, nelákala jej. „Díváš se stále jen dozadu, zpátky,“ plísníval ho dříve často otec. To byla pravda. Vše, co minulo a zašlo v šeru dávných století, hocha nesmírně přitahovalo.