I nyní upřel pohled k západu, ke světlům Staré Prahy, která se ztrácela na obzoru. Víc než sto let se tam už nebydlelo, Stará Praha byla opuštěným městem muzeí, kostelů, paláců a starých činžovních čtvrtí. Celé zbytečné bloky domů byly strženy a nahrazeny sadem, starobylé budovy dostaly opět své původní zahrady podle dobových plánů, které odborníci shledali s nesmírnou pílí a péčí. A toto „mrtvé město“ hocha přitahovalo neodolatelnou silou. Mělo pro něho zvláštní kouzlo, které nikdo z jeho rodiny ani z jeho školních přátel nechápe.

Hovor v místnosti na okamžik umlkl. V tomto moderním městě, odkud byl vyhoštěn všechen hluk, ubírající lidem života, zavládlo takové ticho, že Jan měl dojem, jako by zaslechl chraptivý, drsný řev lvů ze zoologické zahrady. Zahleděl se k nebi, kde právě řídký mráček ztlumil světlo měsíce. Pomalý letoun, směřující od východu k západu, míjel v tomto okamžiku dům v nevelké výšce rychlostí šesti set kilometrů. Četná okna jeho paluby sto metrů dlouhé jasně zářila. Ucho stěží zachytilo jemný svist desíti vrtulí, poháněných nehlučnými elektrickými motory. Varovné světlo rudé rakety přimělo pilota k malé změně směru. Byla to výstraha povětrnostní služby. Přesně o dvě minuty později vzplála na nebi oslnivě jasná koule tepelné rakety. Mrak zastiňující měsíc se vypařil a stříbrný srpek se zase objevil ostrý a čistý. Hoch se zadumaně zahleděl na jeho nepravidelný okraj, zoubkovaný ohromnými krátery. Věděl, že je na něm celá řada vědeckých stanic. Jak tam ti lidé asi žijí, v mrazu a nesnesitelném žáru, v prostoru bez vzduchu a bez tíže?

„Jsi ty mi ale čistý hostitel!“ vyjádřil Petr obecnou nespokojenost.

„Zamrzne si u okna a nechá nás tu sedět ve tmě a o hladu jako v pradávných žalářích. Chceš na nás prakticky vyzkoušet pravdivost příběhů z těch svých knížek?“ Hoši se smáli a Jan provinile vstával.