Řečník umlkl a popřál posluchačům několik nerušených minut, aby si mohli jeho přístroj náležitě prohlédnout. Přihlíželi jako fascinováni ustavičnému pohybu lístků. Ani nejschopnější vědci, přítomní na přednášce a dobře informovaní o objevech radioaktivity, nebyli s to vysvětlit si sami neobyčejný jev, třebaže jeho podstatu tušili.

Ostatní, pracující v jiných vědních oborech, jen s úžasem a beze slova přihlíželi. Zde byl ustavičný pohyb, jak se zdálo „věčný pohyb“, perpetuum mobile snílků a podvodníků, které vážná věda nadobro odsoudila. V přístroji nebylo přece žádné hnací zařízení, nic, z čeho by lístky mohly čerpat energii k svému pohybu, jen trochu nějaké soli, s kterou se však nic nedělo! Valná část diváků vytáhla z kapsy hodinky a kontrolovala dobu, která uplynula od jednoho poklesu lístků z největší odchylky do druhého, byla pokaždé na vteřinu přesně stejná!

Vernadskij s úsměvem přihlížel k jejich časové kontrole. Potom sklouzl pohledem na veliké ozdobné hodiny, upevněné na stěně nad předsednickým stolem, a s prchavým pocitem lítosti si uvědomil, že čas se nikdy nezastaví, byť se na naší malé planetě odehrával sebezajímavější výjev. Chtěl-li být se svou přednáškou včas hotov, musil přerušit posvátné ticho a ujmout se opět slova.

„To, co vidíte před sebou, vážení akademici a hosté,“ pravil, „je skutečný stroj času, který půjde tisíce a tisíce let, pokud to ovšem vydrží hmota, hliníkové lístky, vykonávající nepřetržitý pohyb. Přístrojek není mým vynálezem, pořídil jsem si jej podle návodu svého učeného přítele, anglického fyzika Strutta. Přesně za jednu minutu a padesát čtyři vteřiny, jak jste se sami přesvědčili, vykonají lístky jeden úplný pohyb od jednoho poklesu k druhému.