„Má pravdu,“ šeptal vzrušeně Petr Janovi. „V Atlantiku se koná porada Světového technického výboru. Otec tam také letěl. Nemohu se už dočkat, co přinese. Má se vrátit v noci!“ Jan mlčky přikývl.

Atlantik bylo město, které vzniklo před padesáti lety na pevnině vyrvané Atlantskému oceánu z dávného hrobu, v němž odpočívalo tisíce let. Jan se příliš nezajímalo tuto poradu a netušil, jak neobyčejným způsobem zasáhne do jeho klidného života.

K filmu bylo zčásti použito dokumentárního historického materiálu, zčásti byl natočen zcela nově. Tam, kde bylo nutno rekonstruovat staré příběhy. Takovým příběhem z 2. prosince 1942 počínala první část filmu.

Nacisté obsadili pět šestin Evropy, druhá světová válka vrcholí.

Okamžik zvratu sice nastal již před dvěma týdny, kdy se Rudé armádě podařilo sevřít Němce u Volhy do železného kruhu, který nebudou s to prolomit, ale že to je počátek porážky ohromné vítězící nacistické armády, tuší v tu chvíli jen málokdo. Na obou stranách se připravují nové zbraně. Atomová zbraň je v popředí zájmu, zejména na Západě. Před třemi roky se německým vědcům podařilo rozštěpit těžké, hutné atomové jádro a uvolnit z něho energii v míře dosud nevídané. Jak daleko postoupili Němci za ta tři léta? Jak se přiblížili k uskutečnění atomové pumy, vynálezu zkázy, který nemá sobě rovného ve všem, co lidé až dosud vymyslili?

Západní špionáž selhala nadobro. Nepodařilo se zjistit, zda Němci pracují na atomové pumě a jaké pokroky učinili, ačkoli nejschopnější lidé výzvědné služby Spojenců nasadili — a také ztratili — životy, aby opatřili potřebné zprávy. Nezbývalo než vyvinout největší úsilí a dojít k cíli dříve než nacisté. Ve Spojených státech našli tehdy útočiště nejschopnější pokrokoví vědci vyštvaní ze své vlasti nacistickou a fašistickou hrůzovládou. Dali své vědomosti plně do služeb díla, které mělo zabránit nacistům, aby nepoužili nejhroznější zbraně v dějinách válek ke zkáze demokratických států. Byly to horečné závody o čas, každá minuta byla drahá. Kdo dříve dojde k cíli?