Na promítací stěně se objevil velmi plastický trojrozměrný obraz opuštěného sportovního stadiónu chicagské university, pokrytého mírným sněhovým popraškem. Nad tichou plání se klenulo kalné šedé zimní nebe, z něhož se občas pomalu snášely velké vločky sněhu. Obraz se zvolna posouval a otvíral pohled na drobné hloučky policistů v občanských šatech. Byli rozestaveni v malé vzdálenosti od sebe kolem rozlehlé vysoké ohrady, ohraničující hřiště. Muži se ospale a zimomřivě krčili v těžkých kabátech. Vzdálené bzučení motorů je vyburcovalo k bdělosti. Nepotřebovali však zvednout hlavy zabořené do vysokých límců, nad jejich město nepronikal žádný nepřátelský letoun. Zvuk přicházel ze široké asfaltové silnice vedoucí k bráně.

K té se nyní hrnuly početné hloučky policistů. Dlouhá řada těžkých nákladních aut zarazila před bránou. Prohlídka jejich posádek byla dlouhá a podrobná a stejný osud očekával lidi sedící v několika velkých osobních vozech, které se zastavily po boku nákladních aut.

Z prvního vozu mrštně vystoupil nevelký štíhlý muž snědé pleti, kulatých tváří a jiskrných očí. Byl velmi čilý a pohyblivý a zdálo se, že něco z jeho živosti přešlo i na mrzuté policisty, konali nyní prohlídku aspoň rychleji.

„Tak tedy dnes se to má určitě podařit, mistře Fermi?“ tázal se vysoký suchý muž s prošedlou hlavou, který vystoupil z druhého vozu a přikročil k menšímu druhovi. Ital Fermi právě ukazoval policistům propustku a s úsměvem se podroboval jejich zkoumavým pohledům, srovnávajícím fotografii s originálem. Byl, to jeden z největších soudobých fyziků. Mussolini ho vypudil z vlasti, kterou Fermi tolik proslavil svými objevy na poli atomového bádání.