Úsměv v Italově tváři se při mužově dotazu rozšířil. Živě pokrčil rameny. „Španělé říkají Quién sabe? Kdož ví?»Život je krátký a věda dlouhá, «zjistil Hippokrates už před více než dvěma tisíci lety.

A konečně starý moudrý německý básník pravil, že každá teorie je šedivá a jen strom života se zelená!“

„Odpovídáte mi průpovídkami na vážný dotaz, mistře Fermi,“ mrzel se jeho společník.

„A co chcete slyšet, profesore Comptone?“ odvětil již vážněji Ital.

„Je možné, že se to podaří, ale je také možné, že nám ani tento devátý pokus nevyjde, výpočtů jsme udělali na tisíce a předběžných pokusů na stovky, ale to ještě nic neznamená. Dokud to nedáme dohromady, nelze nic předpovídat. Jisté je, že budeme musit být velmi opatrní, jinak vyletíme do povětří, dřív než si to uvědomíme. To bylo moudré, že jste vybral k pokusu tak odlehlé místo, jako je tohle vaše sportovní hřiště.“ Trochu závistivým pohledem přelétl rozlehlou tribunu a velikou, pečlivě udržovanou závodní plochu. Žádná vysoká škola v jeho italské vlasti se nemohla pochlubit takovým místem!

„Neučinil jsem to z toho důvodu, nevyletíme do povětří, pokus se musí podařit,“ pravil podrážděně profesor Compton.

„A proč tedy?“ nechápal italský vědec.

„Abychom byli pod střechou tribuny zajištěni před špióny!“

„Před špióny? Ale to by musili být v letadle a nad vaše šťastné město nepronikne žádný stroj führera nebo duceho!“ řekl udiveně profesor Fermi.

Policejní kapitán, který naslouchal jejich rozhovoru, se usmál. „Quién sabe, mistře Fermi?“ vmísil se do rozmluvy. „Zapomínáte, že ve Spojených státech žije deset miliónů bývalých Němců, že mnozí z nich v minulé válce prováděli špionáž pro císaře Viléma a že civilní letecká doprava je u nás v ustavičné činnosti!“ Jako na dotvrzení jeho slov zazněl vysoko nad jejich hlavami melodický hlas leteckých motorů. „Pensylvánský ranní, je dochvilný,“ prohodil jeden z detektivů, dívaje se na své náramkové hodinky. Letoun se pomalu přesunul přes hřiště a ve chvilce zmizel v šedých nízkých mracích.