Prohlídka mezitím skončila. Brána se do široka otevřela a jeden vůz za druhým vjížděl na hřiště. Zarazily těsně u tribuny a pod její vysokou střechu začala posádka aut vykládat obsah vozů. Byla tu řada větších i menších bedniček s přesnými citlivými přístroji, které vědečtí spolupracovníci obou profesorů nesvěřili nezkušeným rukám nosičů a sami je ukládali na rozestřenou nepromokavou plachtu pod tribunu. Nosiči a šoféři aut měli ostatně plno práce s ostatním nákladem. Bylo tu několik set malých, ale velmi těžkých bedniček s kovovým uranem a s kysličníkem uraničitým a stejně mnoho větších a značně lehčích beden s krychličkami šedé tuhy.

Stovky rukou se zúčastnily díla a práce šla velmi rychle kupředu.

Fermi živě pobíhal od skupiny ke skupině, a sotva bylo vybaleno prvních několik desítek beden, dal povel k zahájení vlastního pokusu.

„Ale nejsme ještě hotovi s montáží detektorů neutronů, profesore!“ namítl první asistent profesora Comptona.

„Co na tom?“ odsekl neklidně Fermi. „Škoda času! Jen si hezky klidně montujte své detektory, na prvních padesát vrstev je vůbec nebudeme potřebovat!“ Asistent se vrátil ke své práci a za pomoci několika druhů rychle vybaloval a zkoušel složité přístroje s mnoha elektronkovými okruhy. K jednomu jejich konci připojovali dlouhými tenkými ohebnými kabely malé kovové válečky, naplněné plynem fluoridem boritým, k druhému, z něhož vybíhala dlouhá tenká páka opatřená inkoustovým hrotem, montovali svislé kovové válce, poháněné hodinovým strojem. Byl na nich navinut milimetrový papír, zcela podobný papíru, který se vkládá do přístrojů na plynulé zapisování změn tlaku vzduchu nebo teploty.

Pod vedením Fermiho začali zatím nosiči skládat na zemi podivnou stavebnici. Z malých šedých betonových kostek sestavili nejprve veliký čtverec, jehož každá hrana měřila dva a půl metru. Do středu tohoto čtverce položili další s půlmetrovou hranou, sestavený z tuhových černých kostek, a zbytek plochy doplnili betonovými kostkami.