Představenstvo školy si jich převelice hledělo.

Na pódium vystoupil běloch v anglickém obleku, ředitel školy Bcharava. Dokonalou angličtinou a nejhledanějšími výrazy přivítal hosty a požádal je, aby „prokázali škole velikou čest a ráčili zhlédnout výsledky Dandaratu ve výchově služebníků světa, pána a pravdy“. Vychovatelé začali předvádět své nejnadanější svěřence. Všechno se to podobalo seancím „profesorů magie a okultních věd“.

Jeden za druhým vystupovali na pódium žáci školy. Předváděli celé scény a pronášeli proslovy pod vlivem hypnózy, neobyčejně přesně opakovali, co kdokoliv z přítomných pronesl. Někteří chovanci měli vnímavost vytříbenu tak, že u přítomných postihovali hnutí, úplně nepozorovatelná všem ostatním lidem. Podle tvrzení učitelů byli někteří chovanci školy schopni vidět záření, vystupující z hlavy úporně přemýšlejícího člověka, ba někteří i „slyšet reflektorické pohyby zvukových orgánů, které bez účasti vědomí fixují pomocí zvuků proces myšlení“, čili netoliko vidět, ale i „slyšet“, jak pracuje mozek. A všechno to se tu „dokazovalo pokusně“ a každému z těchto kouzelnických kousků všichni hosté nadšeně tleskali.

Předváděli tu fenomenální mládence, kteří prý jsou s to vytvářet v sobě mohutné elektrické náboje, rozsvěcovat elektrickou žárovku, vydávat obrovské elektrické jiskry nebo vytvářet kolem svého těla svatozář. A jiní zase jsou prý schopni jasně vidět potmě.

Pak přišli na řadu specialisté jiného druhu. Těm stačilo vyslechnout pár slov mluvícího člověka, chvilku pozorovat jeho tvář, pohyby a jiné příznaky, a na základě toho dokázali naprosto přesně předpovědět, co se v nejbližší budoucnosti s tímto člověkem stane, co ho potká a co ho nemine. Ariel se na celé to divadlo díval a v duchu si říkal: