Ariel se probudil a první, co si pomyslil bylo: „Chudák Šarad!“ Šaradův první nervový otřes byl tak těžký, že musel do školní nemocnice. Na lékařův příkaz musel vypít sklenici horkého mléka s pálenkou. Hned usnul a Ariel, nedobrovolný jeho průvodce, se vrátil do svého pokojíku.

Než se Ariel umyl, vyšlo slunce. Zazněl gong. Místo do hrubé všední dlouhé košile se oblékl do plátěných šatů. Školu měli navštívit význační hosté.

Po snídani se učitelé a starší chovanci shromáždili ve velikém sále, zastavěném řadami křesel, židlí a lavic. Na konci dlouhého sálu bylo pódium, ozdobené květinovými girlandami a pokryté kobercem. Okna byla úplně zatemněna, sál osvětlen elektrickými žárovkami ve fantastických bronzových lustrech.

Zanedlouho se začali scházet hosté v nejrozmanitějších oblecích. Byli mezi nimi důstojní, osmahlí, šedovousí starci v hedvábných šatech ozdobených perlami a drahokamy, vyzáblí fakíři i zástupci různých kast se znamením kasty, nakresleným na čele hlínou z Gangy, oblečení v hrubých dhótí a staromódních krátkých kazajkách, ozdobených stužkami, v pantoflích domácí venkovské výroby, s nahoru ohnutými Píckami. Někteří dokonce měli u pasu zavěšeny malinké měděné kotlíky, jaké nosívají asketové. A byli tu i hosté, kteří byli všeho všudy zavinuti do prostěradla a na nohou měli dřevěné sandály.Poslední přišli sáhibové, bělokožci, urostlí, sebevědomí Angličané v bílých oblecích, a ti usedli na místa v první řadě.