A tu zčistajasna chlapec, co se na začátku snídaně dožadoval banánů, vzal sousedovi zlomek luče, rozesmál se na celé kolo — a do úst s ním.

Skokem byl u provinilce Saťa a dal mu pohlavek. Chlapec se rozplakal. Všechny děti jako by zněměly hrůzou. Takhle porušit kázeň! To je něco neslýchaného! Proti smíchu a slzám se v této škole bojuje nemilosrdně. Saťa uchopil jednou rukou provinilce a druhou popadl velikou nádobu. Chlapec úplně ztuhl, jenom ruce a nohy se mu roztřásly.

Arielovi přišlo nováčka líto. Aby nedal znát, co cítí, sklonil hlavu. Ano, velmi litoval tohoto osmiletého děcka. Ale Ariel věděl, jak těžce se provinil tímto soucitem a že se k takovému provinění bude muset Čarakovi kajícně přiznat.

„Má se mu přiznat?“ problesklo Arielovi hlavou, ale ihned tuto myšlenku potlačil. I v myšlenkách si přivykl ostražitosti a tajnůstkářství.

Saťa narazil nováčkovi nádobu na hlavu a přikázal sluhovi, aby výtržníka vyvedl z jídelny. Snídaně skončila v naprostém mlčení.

Ten den opouštělo školu několik chovanců, mládenců a dívek. Právě ukončili studium. Mezi odcházej ícími byl mládenec s tmavou pletí a velikýma očima a dívka — taková milá byla. Tohoto mládence a tuto dívku měl Ariel v skrytu doopravdy rád a věděl, že i oni ho mají rádi. Několik let společného pobytu v Dandaratu je spoutalo přátelstvím. Ale všichni tři pečlivě skrývali své vzájemné city pod maskou chladu a lhostejnosti. Pouze v těch vzácných okamžicích, kdy po nich neslídily pichlavé zraky dozorců a vychovatelů, pohladili se tito tajní přátelé jedinkým letmým výmluvným pohledem a někdy, nestřeženi, si kradí stiskli ruce. To bylo všechno. A všichni tři střežili svá tajná přátelství, jediný poklad oblažující jejich mladá srdce, střežili je jako květinku, která se jenom zázrakem udržela v mrtvé poušti.