Jaká hrůza, kdyby se vychovatelé doslídili jejich tajemství. Jak zuřivě a krutě by tento kvítek rozšlapali a rozdupali! Hypnózou by je přinutili, aby se ke všemu přiznali, sugescí by zavraždili tento horoucí cit a nahradili by jej mrazivou lhostejností.

Tajní přátelé se rozloučili na nádvoří u železných vrat. Ani na sebe na rozloučenou nepohlédli a odjíždějící řekli mrazivě: „Sbohem, Arieli.“

„Sbohem. Sbohem.“ A rozešli se, aniž si ruce stiskli.

Se schýlenou hlavou se Ariel vrací do školy a snaží se nemyslet na přátele, potlačit pocit zármutku — na tajné myšlenky a pocity bude čas až vprostřed nejtišší noci. Ne, tyhle myšlenky a city neprozradí nikomu! Ani zhypnotizován! A právě v tom tkvělo to nejskrytější, nejtajnější Arielovo tajemství, o němž neměl sebemenší tušení ani mazaný Čaraka ani ředitel školy Bcharava. Potom hodina náboženství, okultismu a theosofie. Pak oběd s takzvanými banány, hodina angličtiny, hindustánštiny, bengálštiny, maratchitštiny, sánskrtu… Pak hladová večeře.

„Najedli jste se, že už ani nemůžete!“ vemlouvá chovancům Saťa. Po večeři to, čemu se zde říká seance. Ariel už má za sebou celé toto putování dandaratským peklem, ale musí pomáhat při „praktických cvičeních“ nováčkům. Úzká, tmavá chodba, osvětlená všeho všudy chabým, blikavým plamínkem kahance s čadícím knotem z odpadu bavlny, vede do veliké síně bez oken, osvětlené stejně bezútěšně. Uprostřed je veliký stůl, na podlaze několik rákosových rohoží.

Ariel se skupinkou starších chovanců bez pohnutí a bez hlesu stojí v koutě na kamenné podlaze. Sluha přivádí čtrnáctiletého chlapce.

„Pij!“ poroučí vychovatel a podává chlapci konvici.

Chlapec poslušně loká ostře páchnoucí natrpklou tekutinu a všemožně se snaží nedat znát, jak odporný je mu nápoj. Sluha chvatně svléká chlapci košili a natírá mu tělo těkavými oleji. Chlapce se zmocňuje neklid, smrtelná úzkost. Pak prudké vzrušení. Dech se zrychlil, těžkne, zornice se rozšiřují, ruce a nohy sebou škubou, jako u papírového panáka.