Učitel zdvihá z podlahy kahanec s blikajícím plamínkem a ptá se:

„Co vidíš?“

„Oslepující slunce,“ odpovídá chlapec a mhouří oči.

Všechny jeho smysly jsou do krajnosti zjitřeny. Slabounký šepot mu připadá jako burácení hromu, slyší, jak domácí ještěrky pobíhají po stěnách, rozpoznává dech každého z přítomných, bušení jejich srdcí, slyší, jak někde v podkroví poděšeně poletují netopýři. Vidí, slyší a cítí, co žádný normální člověk nevnímá.

U některých chovanců končívá tento stav horečným blouzněním,jiní se nervově zhroutí. Některé z nich po takových nervových otřesech Ariel už nikdy nespatřil, buď zemřeli, nebo zešíleli. Sám Ariel měl odolný organismus. Jeho zdraví všechny ty zkoušky nepodlomily. Na obloze se zaskvěly první hvězdy. Dveře Arielovy kobky se otevřely. Vstoupil Čaraka a přivedl vyděšeného chlapce.

„Posaď se!“ poručil.

Jako stroj usedl chlapec na podlahu. Ariel přistoupil k Čarakovi a hluboko se poklonil.

„Nováček. Jmenuje se Šarad. Dnes ho budeš mít na starosti. Sám se sebou jsi spokojen?“

„Ano, otče,“ odpověděl Ariel.

„Nemáš z čeho se vyzpovídat?“ zeptal se Čaraka podezřívavě. „Jen ten může dosáhnout dokonalosti, kdo nikdy není sám sebou spokojen!“ Čaraka se zkoumavě zahleděl Arielovi do očí a zeptal se: „A o minulosti jsi nepřemýšlel?“

„Ne,“ odpověděl Ariel odhodlaně.

V této škole měli chovanci přísně zakázáno přemýšlet o svém životě před vstupem do školy, nesměli vzpomínat na rané dětství a na rodiče, vyptávat se na svou minulost nebo vyzvídat, co s nimi bude. Žádný z nich nesměl mít tušení, co ho čeká, k čemu ho zde vlastně připravuj í. A skoro žádný z nich si ze své minulosti ani nic nepamatoval. Hypnóza pomáhala zapomenout všechno i těm, jejichž vzpomínky byly stále ještě dost čerstvé nebo měli dobrou paměť. Čaraka se ještě jednou naposled pátravě podíval Arielovi do očí a odešel. Šarad dál nehnutě seděl jako malinkatý bronzový bůžek.