Ariel se vposlouchal do vzdalujících se Čarakových kroků a pousmál se. Poprvé za celý den. Jen dvojí cestu měli před sebou chovanci Dandaratu. Valná většina úplnou, absolutní ztrátu vůle a při nejmenším úplný rozvrat nervové soustavy, a pranepatrná menšina, ti duševně a tělesně nejodolnější, trvalé, nejrafinovanější pokrytectví, nejmazanější chytračení, nejprotřelejší předstírání. K této mizivé menšině náležel Ariel. I hypnóze se mu dařilo odolávat, i stavy, do jakých upadá člověk při hypnotickém spánku, dovedl předstírat. Ale takových chovanců bylo pramálo. Sebenepatrnější omyl stačil, a usvědčili ho že klame. Vychovatelé byli svrchovanými pány duší a těl svých svěřenců. Ariel neslyšně přistoupil k Šaradovi a pošeptal mu:

„Budou ti nahánět hrůzu, ale neboj se, ať uvidíš cokoliv. To všechno schválně.“ Chlapce to překvapilo. Nedůvěřivě se na Ariela podíval. Takhle s ním v této škole dosud nepromluvil nikdo.

„A hlavně neplač a nekřič, nechceš-li, aby tě bili!“

Šarad přestal plakat. Venku neslyšně poletovali netopýři a každou chvíli některý vletěl do pokoje oknem. Po stěnách pobíhaly malé domácí ještěrky a lovily hmyz. Tato podívaná chlapce uklidnila. Ariel rozžehl olejovou lampičku. Červený jazýček plamene matně osvětlil pokojík. Ve větru, vanoucím oknem, rozkolébal se plamínek a na stěnách tančil Arielův stín. Chabounké světlo lampičky nedokázalo vyhnat tmu z černých koutů.

V koutě naproti Šaradovi se něco nepatrně pohnulo. Chlapec zbystřil zrak a strnul hrůzou.

Z černé škvíry se vysouval žlutý plaz s krátkou tlustou hlavou, rozdutým krkem, placatým břichem a světlými, černě lemovanými pruhy, svinutými v podobu brýlí. Nai!

A hned za první nai — brýlovcem — vylézá další, černohnědá nai, a za ní černá, docela černá, pak šedá, a další a další. Rozlézají se po celém pokoji, obkličují chlapce.