„Seď! Ani hnout! Mlč!“ šeptá Ariel, lhostejný jako vždycky, sám jako zkamenělý. Hadi už se slezli docela, docela blízko. Vysoko zdvihaj í přední části trupů, víc a víc rozdouvaj í krky, teď už se podobají plochým štítům, upřeně hledí chlapci do očí, jako by se v tu chvíli chtěli naň vrhnout.

Sotva slyšitelně zahvízdal Ariel smutnou, táhlou, jednotvárnou melodii, všeho všudy tři tóny, stále se opakující.

Hadi ztuhli, zaposlouchali se, svěsili hlavy a zplihlí se odplazili k rozsedlině v podlaze. Šarad seděl dál, bez pohnutí. Krůpěje studeného potu se mu slévaly na tváři'. „Chlapík!“ zašeptal Ariel. Ale tato pochvala nebyla po zásluze. Jen ze smrtelné hrůzy chlapec ani nevykřikl ani se nepohnul.

Do pokojíku prudce zavál vítr a naplnil ho sladkou vůní jasmínu. Hvězdy na obloze zmizely, černé mraky je zahalily. Zaburácel hrom a zakrátko spustil šustivý tropický liják. Vzduch okamžitě zčerstvěl. Nesčetné blesky ozařovaly stěny proti oknu a odrážely se ve vodě, která rychle zatopila celé nádvoří a proměnila je v jediné jezero.

Chlapec si s úlevou povzdechl a jako by obživl. Ale další zkoušky ho ještě čekaly. Náhle se prudce zdvihá rákosová stěna, oddělující od sebe jednotlivé pokoje, a chlapec vidí před sebou oslnivě osvětlený sál s podlahou, potaženou bílým voskovaným plátnem. Vprostřed sálu. stojí obrovský tygr. Do očí mu padá prudké světlo a zlatistá, pruhovaná šelma je mhouří, rozmrzele potřásá hlavou a mohutným pružným ohonem bije do podlahy.

Ale co to? Tygří oči pomalu začínají přivykat ostrému světlu. Přimhouřeny se vbodají do Šarada. Šelma hluše, kratičce zařvala, spouští se na přední tlapy, napíná se, chystá se skočit. Šarád se chytil za hlavu a zoufale vykřikl.

Něco se dotklo jeho ramene. „Zakousne!“ v smrtelné úzkosti pomyslil Šarad. Ale dotek je příliš lehounký na tygří tlapu.

„Proč jsi vykřikl?“ slyší Šarad Arielův hlas. „Učitel tě za to potrestá. Pojďme!“ Ariel uchopil Šarada za ruku a takřka násilím ho postavil na nohy.