Odněkud přiběhl chlapec a ostražitě se postavil za Ptolemaia. Makedonec si všiml, jak dětské prsty uchopily rukojeť krátké dýky, trčící ze záhybů šatů. Dívka řekla potichu něco, co příboj přehlušil, a chlapec odběhl. Vzápětí se vrátil a už důvěřivě přistoupil k Ptolemaiovi a podával mu krátký plášť. Ptolemaios se do něho zahalil a na dívčinu mlčenlivou prosbu se otočil k moři. Za chvíli se za ním ozvalo na rozloučenou „chaire!“. Ptolemaios se obrátil a pospíšil k neznámé, která si utahovala pásek ne pod hrudí, ale po krétsku — kolem pasu. Měla ho tak neuvěřitelině štíhlý jako někdejší obyvatelky pohádkového ostrova.

Nenadálá vzpomínka ho přiměla zvolat:

„Kdo jsi?“

Veselé šedé oči se přimhouřily zadržovaným smíchem.

„Já tě poznala hned, i když jsi vypadal jako zmoklá slepice. Ty jsi sluha makedonského krále. Kde jsi nechal jeho a ty ostatní?“

„Nejsem jeho sluha, ale přítel,“ vyrazil Ptolemaios hrdě, opanoval se však, protože by byl mohl prozradit důležité tajemství. „Ale jak jsi nás mohla vidět?“

„Všichni čtyři jste stáli před zdí v Kerameiku a četli nabídky na schůzky. Tys mě vůbec nezpozoroval. Jsem Tháis.“

„Tháis? Ty jsi Tháis?“ Ptolemainos nevěděl, co říci.

„Co tě tak překvapilo?“

„Dočetl jsem se tam, že jakýsi Filopatros nabízí Tháidě talanton, cenu jedné trojveslice, a ona přesto schůzku odmítla. Pustil jsem se do hledání té bohyně.“

„Vysoké, zlatovlasé, s modrýma očima Tritónidy, která loupí srdce?“

„Ano, ano, jak jsi to uhodla?“

„Nejsi první, ani zdaleka ne. Ale ještě jednou buď zdráv, mí koně už příliš dlouho stojí.“

„Počkej!“ zvolal Ptolemaios, chtěje dívku zadržet. „Kde bydlíš? Smím tě navštívit? I s přáteli?“

Tháis se na Makedonce zkoumavě a vážně podívala. Její oči ztratily veselý lesk a potemněly.