„V sedmnácti letech už si získala skvělou pověst. V Athénách zastíní mnoho velkých vojevůdců, vládců a filozofů okolních zemí. Nedosáhla by toho, kdyby ji bohové neobdařili neomylným citem, kdyby od dětství neuměla pronikat do srdcí a duší lidí, kdyby nebyla mimořádně vnímavá a neměla mnohem hlubší smysl pro skutečnou krásu než většina lidí.“

„Mluvíš o ní jako o bohyni,“ namítl Nearchos nespokojený tím, že Héfaistión si cenil Sparťanky méně než Tháidy, „jen se podívej, ona sama se tak necítí.“

„To je právě důkaz duševní ušlechtilosti,“ řekl pojednou Alexandr a zamyslil se, „dlouhá hříva…“

Sparťančina slova v něm totiž vyvolala vzpomínku na černého Búkefala s bílou lysinou, „a tady Athéňané stříhají koním hřívu, aby jim trčela jako chochol na helmici.“

„Aby koně nemohli soupeřit s Athéňankami, které mají jen zřídka husté vlasy,“ zažertovala Égésichora.

„Tobě se to mluví,“ ozvala se pojednou dosud mlčenlivá Nannion, „když vlasy Sparťanek stejně jako jejich svoboda jsou všude příslovečné.“

„Kdyby čtyřicet pokolení tvých předků chodilo s obnaženými boky a v plátěných peplech a chitónech po celý rok, neměla bys vlasy o nic horší.“

„Proč vám říkají,fainoméris’ — obnažující boky?“ divil se Ptolemaios.

„Ukaž jim, jak se má oblékat Sparťanka podle zvyků své země,“ obrátila se Tháis na Égésichoru, „tvůj starý peplos visí u mě v opisthocelle od té doby, co jsme spolu hrály scénu z pověstí o Kadmovi.“

Égésichora odešla mlčky do zadní části domu. Nearchos se za ní díval, dokud nezmizela za závěsem.

„,Spoustu roztodivných darů posílá nám osud,’“ zazpíval posměváček Héfaistión mrkaje na Ptolemaia.

Objal ostýchavou Nannionu a něco jí šeptal. Hetéra se začervenala a poslušně mu nastavila rty k polibku. Jakmile Alexandr odešel od Tháidy ke stolu, Ptolemaios si k ní přisedl a pokusil se ji obejmout.

„Posečkej chvíli, uvidíš svou bohyni,“ odstrčila ho.