Ptolemaios ji uposlechl a nemohl se vynadivit, jak ho dokáže tahle mladinká dívka okouzlovat a zároveň ovládat.

Égésichora na sebe nenechala dlouho čekat a objevila se v bílém dlouhém peplu, který byl na bočích zcela otevřen a držel jenom tím, že byl kolem pasu stažen úzkou pletenou tkanicí. Pod hladkou kůží jí hrály svaly. Rozpuštěné vlasy jí splývaly po zádech jako zlatý proud, pod koleny se tvořily husté prstence, takže musela vypínat hlavu ještě výš a hrději, čímž vynikly její pevné čelisti a silná šíje. Tančila „tanec vlasů“ — „kométiké“ —, přičemž sama zpívala, stoupala vysoko na špičky a připomínala tak nádherné Kallimachovy sochy — spartské tanečnice zachvívající se jako plamen a vnukající pocit, že co chvíli v extatickém vytržení vzlétnou.

Égésichoře, která plavně kroužila vědoma si své krásy, vzdávali všichni nadšený hold.

„Básník měl pravdu!“ Héfaistión se odpoutal od Nanniony. „Kolik je v tom společného s krásou a silou ušlechtilého koně!“

„Andrapodisté, únosci svobodných lidí, chtěli jednou Égésichoru unést. Byli dva, oba zralí muži.

Domnívali se, že mají co dělat s něžnou dcerou Attiky, která musí žít v ženské polovině domu, jenže Sparťanky se umějí bít,“ vyprávěla Tháis.

Égésichora, ani po tanci nezardělá, si k ní přisedla, objala přítelkyni a vůbec ji neuvedlo do rozpaků, jak si Nearchos žádostivě prohlíží její nohy.

Alexandr se jen nerad zdvihl.

„Chaire, Kréťanko! Rád bych se s tebou sblížil a rozmlouval, jsi neobyčejně moudrá, ale musím jít do Kynosargu, Hérakleovy svatyně. Otec mi nařídil, abych se dostavil do Korintu, kde se sejde velké shromáždění. Má být zvolen hlavním vojenským náčelníkem Helady, nového spolku městských států, samozřejmě bez vzdorné Sparty.“

„Zase se odtrhují!“ zvolala Tháis.

„Co míníš slovem,zase’? Už se to stalo několikrát.“

„Měla jsem na mysli Chairóneiu. Kdyby se byli Sparťané spojili s Athénami, pak by tvůj otec.“