„Jak podivuhodní muži,“ řekla Nannion, „jsou ještě úplně mladí, ale už naprosto zralí. Obrovitému Héfaistiónovi je všehovšudy jedenadvacet roků a králevici devatenáct. A kolik lidí už oba pozabíjeli!“

„Alexandr je krásný. Je vzdělaný a moudrý jako Athéňan, otužilý jako Sparťan, jenom…“ Tháis se zamyslela.

„Není jako ostatní, je docela jiný, ale neumím to vyjádřit,“ doplnila ji Nannion.

„Člověk se na něj dívá a cítí jeho sílu i to, že je duchem někde daleko od nás a že přemýšlí o tom, co nám vůbec nepřijde na mysl. Proto zůstává osamocen i mezi věrnými přáteli, třebaže ani oni nejsou bezvýznamní a obyčejní lidé.“

„A Ptolemaios? Pozorovala jsem, že se ti líbí.“

„Ano. Je starší než králevic, je mi bližší a zcela pochopitelný.“

Za ohybem cestičky, která se vinula kolem pahorku Barathron, se objevily obrovské cypřiše. Ptolemaiovo srdce naplnila dříve nikdy nepoznaná radost. To je tedy její dům, jenž mu teď, po deseti dnech strávených v Athénách, připadá na pohled chudý a prostý. Poryv větru jako by ho nadnesl, tak prudce vběhl na protilehlý svah. U ohrady z velkých kamenů se zastavil, aby si oddechl, a byl zase už klidný, jak se patří na vojáka. Stříbřitě zelené listí oliv mu ševelilo nad hlavou. V tu dobu se okraj města s domy roztroušenými uprostřed zahrad zdál liduprázdný. Všichni, od nejmenších až po dospělé, odešli na slavnost, na agoru, k Akropoli a k chrámu Démétry, bohyně úrody, ztotožněné s Gáiou Pandórou, Zemí plodonosnou.

Slavnosti na její počest, thesmoforie, se konaly jako vždy v první úplňkové noci, kdy začínalo období podzimního setí. Dnes se slavilo ukončení orby, jeden z nejstarších svátků rolnických předků Athéňanů, kteří už nyní většinou nejčestnější práce — obdělávání Gáiny tváře — zanechali.

Ráno vzkázala Tháis po Égésichoře a Nearchovi Ptolemaiovi, že k ní má zajít při západu slunce. Ptolemaios pochopil, co pozvání znamená, a byl vzrušen tak, až to Nearcha udivilo, neboť už dávno uznával, že ve věcech lásky je jeho přítel mnohem zkušenější.