I Nearchos se po setkání se spartskou krasavicí změnil. Zmizela jeho zachmuřenost, která ho provázela od dětství, a pod maskou sebevědomého klidu z dob mládí, kdy se ocitl v cizině jako rukojmí, začala v něm nabývat vrchu potměšilá nezbednost vlastní jeho lidu. Kréťani byli považováni za podvodníky a lháře, protože uctívali Velkou bohyni a přitom byli přesvědčeni o smrtelnosti mužských bohů. Když ukazovali Helénům Diův hrob, dopouštěli se přece hrozného rouhačství. Soudě podle Nearcha, byli ale Heléni prolhanější než Kréťani, v celé Pelle nebylo totiž muže věrnějšího a spolehlivějšího, než byl Nearchos. A vzkaz, který vyřídil od Tháidy, nebyl zřejmě pouhým žertem.

Slunce pomalu zapadalo. Ptolemaiovi se zdálo nevhodné stát u vrátek Tháidiny zahrady, ale chtěl její přání splnit přesně. Pomalu si lehl na ještě vlahou zemi, opřel se zády o kamennou zeď a čekal s nevyčerpatelnou trpělivostí vojáka. Na vrcholku Aigalea pohasl poslední odlesk sluneční záře a temné kmeny oliv se rozplývaly v soumraku. Ohlédl se přes rameno na zavřené dveře, sotva viditelné pod výstupem peristylu, a rozhodl se, že už je načase. Předtucha nebývalých dojmů ho rozechvívala jako chlapce, jenž se krade na první schůzku s hezkou povolnou otrokyní. Ptolemaios vyběhl po schodišti, zaklepal na dveře, a když se nedočkal odpovědi, otevřel je, neboť nebyly zamčeny.

Tháis v tmavé exómidě, tak krátké, jako nosívaly Amazonky, stála v průchodu pod lampou s dvěma svícny, zavěšenou na bronzovém řetězu. I v slabém světle olejové lampičky si Ptolemaios všiml, jak tváře mladé ženy planou a jak se jí záhyby látky na vysoké hrudi zdvíhají vzrušeným dechem. Oči, v temné tváři skoro černé, se na něj dívaly upřeně. Makedonec do nich pohlédl a zachvěl se. Stužka stejné barvy jako chitón jí stahovala na temeni tuhé kadeře. Úplná Athéna z Lémnu, pomyslil si Ptolemaios a v tu chvíli byl přesvědčen, že Tháis, vážná a soustředěná jako voják před bitvou, s upřeným pohledem a skoro hrozivým sklonem hrdé hlavy, je skutečně podobná strašné Lémňance.